“Malým dětem jsme mohli po pádu na sníh pomoci, ale dospělí se museli zvednout sami. Dotýkat se klientů nebylo vhodné, na to nás šéf výslovně upozornil. Nebylo dovoleno ani přijmout po lekci pozvání třeba na pivo,” popisuje praxi lyžařské školy v Sieře Nevadě MICHAELA SUDOVÁ (29). Absolventka pedagogické fakulty Jihočeské univerzity tam minulé dvě sezóny pracovala jako lyžařská instruktorka.

Ve Spojených státech jsem byla už čtyřikrát, nejdřív během školy v rámci programu Work & Travel, pak už samostatně. O možnosti pracovat v lyžařském středisku Tahoe Donner mi řekli kamarádi, co tam byli rok přede mnou. Ti si práci zajistili přes nějakou kancelář a platili za to docela velké zprostředkovatelské poplatky. Já od nich dostala radu zadarmo a komunikovala už přímo se zaměstnavatelem, společností Tahoe Donner Association, která mi také vyřídila pracovní povolení.

Předpokladem pro přijetí byla znalost řeči a instruktorská licence. Já závodně lyžovala - jeden rok jsem byla i v juniorské reprezentaci -a licenci jsem si udělala už na škole. Uznali mi ji bez problémů. Po přijetí jsem jen musela projít náslechy v lekcích, jež vedli američtí instruktoři.

DŮCHODCI NA SNĚHU

Pracovní doba instruktorů začínala ve čtvrt na deset, většinou individuální lekcí s jedním klientem. Ta trvala hodinu. Pak následovaly tři jedenapůlhodinové skupinové lekce a končilo se zase hodinou privátní výuky. Ve čtyři padla. Tak to vypadalo obvykle, když bylo plno. Placené to nijak zvlášť nebylo. Instruktoři jako já, co měli nejvyšší licenci a pracovali na celý úvazek, dostávali padesát dolarů na den a deset dolarů za každou lekci se zákazníky. Dalších deset dolarů člověk dostal, když si klient vyžádal jmenovitě jeho. Kdo pracoval na půl úvazku, dostával peníze jen za lekce. Když při špatném počasí nepřišli zákazníci, nedostal nic.

Moje měsíční výplata se pohybovala kolem šestnácti set dolarů. Z toho jsem první rok platila dvě stě padesát až tři sta za nájem (včetně energie) v bytě, kde jsem bydlela ještě se třemi dalšími. Druhý rok mi naštěstí nabídla ubytování kamarádka, jíž jsem platila spíš symbolicky -stovku měsíčně. Jídlo mě stálo kolem šesti stovek. Při šetrném způsobu života jsem si během čtyř měsíců ušetřila na další dva měsíce cestování, ale k normálnímu životu by to tam určitě nestačilo. Američané, kteří ve středisku pracovali, byli buď studenti, nebo ještě častěji důchodci. Společnost provozovala i golfové hřiště a fitness centrum s bazénem, kam mohli zaměstnanci zdarma. Takže oni to brali napůl jako příjemnou rekreaci a na léto zase odjížděli jinam, kde byli při ruce pro letní aktivity.

HAZARD JEN U SOUSEDŮ

Tahoe Donner je roztahaná chatová oblast u jezera Tahoe. V Sieře Nevadě, která ho z větší části obklopuje, je lyžařských středisek asi patnáct. Nadmořská výška nejvyšších svahů nejde přes dva a půl tisíce metrů, ale přesto se tam běžně lyžuje od listopadu až do dubna. A někde končí až prvního června. Díky možnosti zalyžovat si v nich zadarmo (jejich zaměstnanci zase ve volném čase mohli k nám) jsem toho po okolí sjezdila docela dost a většinou jsem lyžovala na prašanu.

Ke klimatickým zvláštnostem patřily také extrémní rozdíly teplot na relativně malé vzdálenosti. Zatímco nad Lake Tahoe byly čtyři metry sněhu, stačilo odjet do Sacramenta (autem cesta na dvě hodiny) a tam bylo patnáct dvacet nad nulou. Podobně směrem na Reno. Jen hodinu cesty od Tahoe začíná poušť a sníh tam obvykle nepadá.

V Tahoe Donneru celoročně žije asi jen stovka stálých obyvatel. O víkendech a svátcích tento počet vzrůstá až na desetinásobek. Oblast zhruba v polovině protíná hranice Kalifornie s Nevadou a je to poznat na první pohled. V části, jež spadá pod právo Nevady (jeden z mála amerických států, kde jsou legální hazardní hry), je plná heren a kasin. Druhá, kde jsem bydlela, turistům nabízí hlavně ubytování. Na nákupy nebo do restaurací se jezdilo do nedalekého městečka Truckee.

Svou restauraci mělo i středisko. Bohužel, nedělali tam nic jiného než hamburgry, hranolky, nachos, pizzu a párky v rohlíku. A ještě mexickou polévku, která tak pálila, že se nedala jíst. Žádný salát, žádná zelenina. Prostě obvyklý americký model.

Druhým nepříjemným překvapením pro mě byly vleky. Pomy nebo kotvy tam neznají, jen sedačkové lanovky, ale v našem středisku ani ve většině ostatních na nich neměli tu sklopnou ochranu před vypadnutím. Občas také někdo spadl. Většinou hned po výjezdu nebo na konci, při vysedávání z lanovky. Sedačky nejezdily ve velké výšce, takže k žádné tragédii nedošlo, ale zlomená ruka se občas vyskytla. Přinejmenším jedna týdně.

BEZ AUTA? BEZ ŠANCE!

Komu je v Americe líto zapnout si placený televizní kanál, na zhlédnutí dvouhodinového snímku bude potřebovat o hodinu víc - každých deset minut ho přeruší pět minut reklamy. Odpůrci reality show by raději neměli televizi ani zapínat. V přímém přenosu se odehrává téměř cokoli, třeba i plastické operace, jež během půl roku změní dotyčného k nepoznání, nebo různé hry o přežití. Je toho lavina.

Ještě důležitější než televize je v Americe auto. Nejenže je nezbytné, potvrzuje i sociální status. Dobře je to vidět už mezi mladými. Řídit mohou od šestnácti a kluk bez auta je pro americké slečny vzduch. Kdybych sama nedostala pozvánku na rande, kterou vzápětí uzavřela rozpačitá otázka, jestli nevadí, že dotyčný nemá auto, nevěřila bych.

Na amerických silnicích se u řidičů netestuje alkohol (v Tahoe to prý nikdo nezažil a instruktoři ze zahraničí na to dost hřešili), provoz mi ale připadal bezpečnější. Limit sedmdesát mil tam málokdo překročí, a na některých křižovatkách (s červeným blikajícím světlem uprostřed) dokonce platí pravidlo, že nikdo nemá přednost. Řidiči musejí zastavit jako na stopce a pak se dohodnout, kdo projede první. U nás si to nedovedu představit.

Pro našince jsou v Americe neuvěřitelné i služby. V bankách, restauracích, všude. S praxí, jak jsem ji poznala u nás, se nedá srovnat ani práce instruktorů. Běda, když někdo přišel později nebo skončil dřív. Kontrolovalo se i dodržování metodické řady při výuce. Zákazník byl pán, musel dostat stoprocentní servis s podrobným vysvětlením a v případě stížnosti se mu s velkými omluvami vracely peníze, ať měl pravdu, nebo ne.

Téhle praxe hojně využívala moje americká přítelkyně, s níž jsem po poslední sezóně nějaký čas cestovala. Prodlením obsluhy počínaje a konče třeba namícháním drinku, který jí připadal moc sladký. Výsledek byl vždy týž - omluva a konzumace bez placení. V kempu nešla dovřít dvířka boxu, kam se ukládaly potraviny kvůli medvědům? Stačila stížnost a tábořily jsme zdarma.

UŽ NEMLČÍM

Jsem přírodní typ a po téhle stránce Amerika nemá chybu. Přírodních krás je tam nespočet. Ve Státech jsem poznala také spoustu zajímavých lidí. Ráda bych se tam ještě někdy podívala, natrvalo bych tam ale žít nemohla. Mnozí Američané se na tohle ptají a zápornou odpověď často nechápou. Někteří vypadali až trochu uraženě. Ale jejich konzumní způsob života mi prostě nesedí.

Pobyt ve Státech mi zvedl sebevědomí. Zapůsobilo na mě i cestování s mou nabroušenou kamarádkou. V posledních dvou týdnech, kdy už jsem cestovala bez ní, mě u pronajatého auta začala zlobit elektrika, jedno okénko nešlo vytáhnout až nahoru. Pod vlivem předchozích zážitků jsem se i já osmělila ke stížnosti. Vůz mi v nejbližší pobočce hned vyměnili a nakonec, když jsem ho vracela, ani za půjčení nechtěli nic zaplatit.

Bojovnost mě tak docela neopustila ani po návratu domů. Jsem teď trochu ostřejší, ale nějak se to míjí účinkem. Omluvy se většinou nedočkám a někdy mi spíš připadá, že si koleduji o pár facek.

ALKOHOL NA OBČANKU

Pokud cestujete po Americe autem, mějte s sebou platební kartu. U některých pump už hotovost vůbec neberou.

Při delším pobytu na jednom místě požádejte v supermarketu, kam budete chodit nakupovat, o věrnostní kartu. Nic nestojí, jen vyplníte formulář a při placení pak na kartu dostáváte slušnou slevu. U některých výrobků to dělalo asi třetinu. Nebo jsem třeba platila jen dvoje balení a třetí dostala zdarma.

Kdo nechce riskovat ztrátu a nosit všude pas, ať si vezme naši občanku. Je to zvláštní, ale mezinárodní studentskou kartu (ISIC) mi jako doklad o věku při nákupu vína v supermarketu neuznali. Nosila jsem pak občanku a tu uznali všude.

zdroj: reflex.cz