Pouta na rukou a řetěz kolem pasu. I tak může skončit nelegální zahraniční brigáda. Při svém pátém pobytu ve Spojených státech skončila kvůli práci načerno absolventka Jihočeské univerzity LENKA Z. (27) ve vězení amerického státu Kansas. “Že mě chytli, byla jen shoda okolností,” vzpomíná na příhodu, která ji odsoudila k téměř dvouměsíčnímu pobytu za mřížemi a následné deportaci. “Vůbec se to nemuselo stát.”

JAK NA TO

Na první brigádu do USA jsem odjela legálně, po prvním ročníku vysoké, v rámci studentského programu Work & Travel. Během druhých prázdnin jsem už ve Státech pracovala načerno, další rok zase v rámci W&T a pak už jen načerno. Nechtěla jsem zbytečně platit za zprostředkování pracovního povolení, navíc by to tolikrát ani nešlo.

Poslední tři roky jsem dělala na stejném místě, v malém výletním městečku Osage Beach. Leží u Lake of Ozark, obrovského jezera, jehož obvod je delší než hranice České republiky. Jezdila jsem tam přes prázdniny pracovat do restaurace Tres Hombres jako servírka, později i jako barmanka, a bylo tam fajn. Personál byl prima a jezdili tam i další známí ze školy.

Do poslední chvíle všechno klapalo. Už při první návštěvě, kdy jsem pracovala legálně, jsem si nechala udělat ID kartu a z domova jsem měla i mezinárodně platný řidičák. Že dělám načerno, o tom manažer nic nevěděl. Nebo spíš nechtěl vědět. Poprvé jsem pracovní povolení měla a v dalších letech se prostě nezajímal. Možná proto nakonec ze všeho vyvázl bez pokuty.

Průšvih jsem si zavinila sama. Známí už se chystali k odjezdu a já ke změně zaměstnavatele, měla jsem po škole, a tak jsem si chtěla protáhnout pobyt na rok nebo na dva, když se to stalo. Jela jsem do sousedního města Richland uložit výdělek do Bank America a přetáhla jsem povolenou rychlost. To se mi stávalo často, dokonce jsem jednou musela i k soudu, protože pokuty v hotovosti se ve Státech neplatí. Jenže tentokrát jsem padla na šťourala, co sloužil dvacet let v Evropě a hrál si na lovce teroristů. Mezinárodní a český řidičák mu nestačil, chtěl další doklady. A já husa neměla pas.

Vzal mě na stanici a tam se to podělalo úplně. Tvrdila jsem, že brzy odjíždím, ale v autě mi našli doklad, že jen měním místo pobytu. A taky velkou hotovost v drobných bankovkách (spropitné), což byla další neobvyklá věc. Krom toho našli i výplatní šek z Hombres. A tak jsem se přiznala.

CO ZA TO

Během studia jsem z prázdninové brigády vždycky vydržela žít celý školní rok. Slušný byl i poslední výdělek. Stálý plat jsem měla sedm dolarů na hodinu, se spropitným to bylo deset i víc. Měsíčně jsem vydělávala patnáct set až dva tisíce dolarů. Šetřit jsem tentokrát neměla v úmyslu, spíš cestovat a užívat si. Díky vězení jsem si nakonec domů přivezla víc, než jsem plánovala. K mému údivu jsem totiž neplatila žádnou pokutu. Naopak - policajti ještě zkasírovali mého zaměstnavatele a peníze vydělané od poslední výplaty do zatčení přidali k tomu, co mi zabavili. Při deportaci mi pak všechno vrátili.

Na druhé straně - americké daňové poplatníky jsem stála slušné peníze. Den ve vězení prý vyjde asi dvě stě dolarů na osobu. Když k tomu připočtu i deportaci, tak za mě americká vláda zaplatila nějakých osm až deset tisíc dolarů. Za to ovšem nemůžu. Kdyby vyhoštění netrvalo tak dlouho a nechali by mě odletět na mou vlastní letenku (nabízela jsem, že přeobjednám datum podle potřeby), mohli ušetřit.

DÁLKY ZBLÍZKA

Po výslechu v Richlandu mě na noc odvezli do vězení, ani nevím kam. Transport proběhl s pouty na rukou a řetězem, na přijetí jsem pak čekala na chodbě připoutána k nějaké tyči jako těžký zločinec. Pak jsem dostala slušivý oranžový obleček, znova si mě vyfotili, znova mi vzali otisky prstů. Cela mohla mít tak dvakrát dva metry a na noc se nezhasínalo. Spát se stejně nedalo, pořád tam někdo ječel nebo řval. Kdybych měla sedět tam, asi bych se rychle zbláznila.

Druhou noc jsem strávila ve Springfieldu. Uprostřed patra centrální pult pro dozorčí s výhledem do dvou sprch bez závěsu (ideální místo pro úchyly), po obou stranách cely.

Sprchu jsem absolvovala s povinnou aplikací přípravku proti vším, pak jsem vyfásla podprsenku a kalhotky, které pamatovaly ještě občanskou válku, a nový obleček, tentokrát zelený. Na cele jen o málo větší než ta první jsme byly tři. Na mě už nezbyla postel, a tak mě uložili do jakési umělé rakve přímo u záchodu. Místo vystihovalo mé pocity.

Vězení v Attchisonu, kde jsem nakonec skončila, naštěstí nebylo zdaleka tak hrozné. Bylo malé - ženská část měla jen tři cely, dvakrát pro dvě a jednu pro čtyři osoby - a hlavně čisté. Po zelené epizodě jsem opět vyfasovala oranžový stejnokroj a putovala do největší cely, kde v té době byla jediná vězeňkyně, Juliet -třiadvacetiletá černoška z Konga.

O ZVYCÍCH A LIDECH

Ani v Attchisonu se nikdy nezhasínalo světlo, jen ho přepnuli na noční. Pokud zrovna spoluvězeňkyně nehrály karty nebo nebrebentily (španělštinu od té doby nemůžu ani slyšet), dalo se při něm spát. Další výhodou byl příjemný dozor. V předchozím vězení bylo například na večeři deset minut, které dozorkyně po minutě odpočítávala, televizi před večerkou klidně pustila bez zvuku, prostě si to užívala.

Proti tomu Attchison připomínal div ne hotel. V osm přivezli snídani a pak jsme se mohly dívat na televizi ve společenské místnosti o patro níž, číst nebo spát. Ve dvanáct byl oběd (než ho naservírovali, musely jsme čekat v celách), odpoledne jsme kromě povinného úklidu měly opět volné. Místo vycházek jsme mohly do tělocvičny. V půl šesté byla večeře, v deset večerka.

Příjemné to samozřejmě nebylo. Po prvních dvou dnech jsem například musela odepsat své kontaktní čočky (o roztok pro ně jsem žádala marně) a brýlí jsem se nedočkala, takže na dálku jsem viděla všechno rozmazaně. Nejhorší ze všeho ale bylo neustálé čekání v nejistotě, co bude. Imigrační úřad mi jen sdělil, že musím počkat, až proběhne proces deportace. Asi po dvou týdnech to potvrdil soud, ale datum nepadlo. Zato s deportacemi do Mexika to šlo rychle, nabité letadlo odlétalo každý týden. Pro úředníky holt rutina, zatímco já byla exot. Ostatně pro personál taky. Byla jsem jediná zavřená, co se na deportaci těšila.

Pokud jde o ostatní vězeňkyně, osazenstvo se docela obměňovalo a nešlo jen o čekatelky na deportaci. Z jejich příběhů na mě někdy šel děs, jindy jsem jen žasla. A získala silný pocit, že zrovna v USA bych žít nechtěla. Neplacení alimentů, přetažený účet, propadlý řidičák, trochu trávy, řízení v opilosti … za každou blbost se tam zavírá. Jedna vymoženost mě tam ale překvapila. To když si některé vězeňkyně přicházely odsedět trest po víkendech -a ještě podle toho, jak se jim to hodilo. Nepřišly tak o práci nebo o studium, prostě den předem zavolaly, že v pátek večer přijedou, a v neděli zase odfrčely domů. Jezdily si tam jak na chatu.

ZTRÁTY A NÁLEZY

Navzdory výtečné stravě jsem v Attchisonu z těch nervů zhubla asi o pět kilo. Domů jsem si přivezla i svrab, který jsem zřejmě chytila v prvním vězení nebo z nějaké špinavé deky při transportech sem a tam. V Attchisonu se mi pak rozlezl po celém těle a hrozně svědil. Mého požadavku na doktora si nikdo nevšímal, boláků a svědění jsem se zbavila až doma.

Hodně jsem tam přečetla. Většinou lehčí žánry, ale narazila jsem tam i na Exodus od Leona Urise. Knížka o historii Židů za posledních sto padesát let byla tak zajímavá, že jsem si ji pak půjčila a dočítala i u nás.

Do USA mám zakázán vstup na deset let. Z Američanů, které znám, mě ale nikdo neodsoudil. Reakci systému považují za přehnanou. Ani pro mě to není příběh o napravené hříšnici. S prací načerno nemám problém a klidně bych ještě někam jela, třeba do Austrálie. Ty dva měsíce v base mi připadaly jako věčnost. Když jsem ale vydržela tohle, říkám si, tak přežiju všechno.

TIP

Když nechcete, aby na vás něco prasklo, dodržujte předpisy. Když je neporušíte, policejní hlídka nemá právo vás zastavit.

Mějte u sebe pas. Vždycky. Šikovná knížečka je mezinárodní řidičák. Anglicky tam není ani slovo, všechno je ve francouzštině. A když už vás policajti zastaví, tohle je často zchladí. Než aby nad tím hloubali, většinou řeší přestupek domluvou. Další dobrá zásada, již jsem k vlastní škodě nedodržela, se týká chování. V případě problému se neholedbejte skvělou angličtinou (ani nepanikařte) a nechtějte všechno vysvětlovat. Čím méně dáte odpovědí, tím méně bude i dalších otázek.

zdroj: reflex.cz