V koupelně kape kohoutek. Poslouchám ho už od půl sedmé. U stropu monotónně létají lopatky větráku, trochu skřípají. Nejvíc ze všeho mi ale vadí hučící klimatizace. Je to jako nacpat hlavu do digestoře a pokusit se usnout. Všichni říkají, že po týdnu si prý zvyknu a nebudu to vůbec vnímat. Snad mají pravdu. Moje první ráno ze dvou měsíců ve Spojených státech, moje první ráno mezi ilegály.

V jedenáct zvoní budík. O hodinu později se apartmánem roznese ranní kuřácký kašel a můj průvodce Martin konečně vstane. “Zase jsme zaspali. Všechno na poslední chvíli …,” láteří sám na sebe a hned si zapaluje první vyprošťovací cigaretu. Tady, v Tennessee, v podhůří národního parku Great Smoky Mountains, žije třetím rokem, celkově je ve Státech pět let. Začínal jako doplňovač zboží v supermarketu Walmart, sekal trávu, uklízel v hotelu, dělal vlekaře na jediné sjezdovce na jihovýchodě USA, vyráběl nábytek. Teď dělá číšníka.

S druhou cigaretou a první kávou usedá k počítači, aby zkontroloval hlavní zprávy na idnes.cz a na cnn.com, a pozorně projede klubové stránky FK Teplice, Kabátů a GreenDay. Poté zajede vyprat do prádelny nebo na nákup do Food City. Okolo půl třetí se ustrojí do firemního a vyrazí do baru AppleBee’s, odkud se vrací po půlnoci. Cestou zpátky koupí u benzínky krabici se šesti pivy, která vypije u jednoho z devadesáti kanálů kabelové televize, playstationu nebo u někoho ze sousedů. Ve dvě ráno ještě zkontroluje e-mail a pak si půjde lehnout. Žije jako většina těch, kteří tu zakopaně tráví celé roky úplně stejným stylem. Žijí tu načerno, ze dne na den, odnikud nikam.

AMERICKÝ BABYLÓN

Dnes je středa, což znamená “day off” - volno, světle šedý den v šedivém týdnu. Využívá se k tomu, aby se dohnaly resty za uplynulý týden. V létě se jezdí proflákat na pronajatou loď na jezeře nebo na rockový koncert do Knoxvillu, přes zimu na NHL do Nashvillu nebo do Atlanty. Dnes večer je v plánu party na “cabinu” - velké chatě v horách.

Usedáme do Martinova ojetého sporťáku a vyjíždíme. Gatlinburg a okolí jsou jedním z nejatraktivnějších novodobých emigračních cílů v USA. “Nová vlna z Evropy sem pod hory dorazila před sedmi lety,” vykládá Martin. “A byli to Češi. V té době tady zažíval turistický ruch ohromný boom a práce bylo dost. Po Češích sem přijeli první Slováci a Poláci a poslední dvě sezóny jsou ve znamení ruské a ukrajinské invaze. Česká komunita se smrskla na slaboučkou dvacítku, ale pořád si udržuje hegemonii. Mimo jiné proto, že tři Češi zajišťují všem ostatním práci přes vlastní personální agenturu,” vysvětluje Martin. “Je ale jen otázka času, kdy to tu vyklidíme. Přestává se to tu vyplácet. Když jsem přijel do Ameriky, byl u nás dolar za třicet korun a galon benzínu tady stál 1,50 dolaru. Teď je dolar za čtyřiadvacet korun a galon stojí 2,50 dolaru,” vysvětluje. (To jsme ještě netušili, že za pár týdnů se zvedne cena benzínu o více než dolar a kurs srazí ještě víc.)

Večerní party se rozjíždí v ohromném stylu. Chata uprostřed lesnatých hor plných medvědů se chvěje pod nápory dunění od rocku přes techno a trance až po Ivana Hlase a Elány. Osmdesát lidí popíjí, kouří a tancuje, interiérem se roznáší vůně grilovaného kuřete, které se dopéká v troubě. V koutech a na baru se shlukují skupinky, jež se mísí a cyklicky proměňují bez ohledu na rodný jazyk.

Na terase se utvořil česko-polskoestonsko-americký kroužek hádající se o kvalitě amerického piva, kulečník ovládli bodří Rusové a Litevci, několik opilých Slováků se snaží zapojit do hovoru čtveřici kulatých Mexičanů, mlčících a vzorně sedících vedle sebe na dlouhé pohovce jako panáčci igráčci. Mexičané běžně na parties nechodí, nepijí, nekouří. Většinou naplno dřou ve dvou zaměstnáních, aby uživili své rodiny. Evropané jimi za zdrženlivost pohrdají. “To je marný, to jsou lopaty, kašlete na ně!” prohodí jeden z procházejících Čechů.

Zastřešovacím jazykem pro většinu situací je pochopitelně angličtina, ale plno lidí se tu obstojně zorientovalo v i ruštině a polštině, takže v hovoru se plynule přeskakuje mezi dvěma až třemi jazyky, jako kdybyste přepínali klávesnici. Na národnostní rozdíly se tu příliš nehraje. “Tady žádná historie neexistuje. Ani tvoje vlastní a už vůbec ne nějaká národnostní. Tady začínáš úplně od nuly. Když přijedeš, nejsi nikdo, nejsi vůbec nic. Jsi čistá, nepopsaná stěna,” říká mi pětadvacetiletá Sabina z Ostravy.

PRÁCE NAČERNO

“Tak ty prý chceš pracovat?” ptá se mě na konci party v pět ráno další Čech - contractor Tony. “A co chceš dělat?” sonduje. Odpovídám, že je mi to jedno. “Dobře. Zítra ráno tě vyzvednu,” říká. Transakce je výhodná pro obě strany: já získám zaměstnání s hodinovou mzdou v dolarech, on získá provizi.

Druhý den se pro mě zastavuje svým BMW a odváží mě do fast foodu Subway. Přijímací řízení je překvapivě stručné - pozdrav, přikývnutí manažerky a přidělení firemní zástěry. Žádné formuláře, žádné formality, žádné zdravotní podmínky. Za deset minut stojím u pokladny a balím a markuju první sendvič. Nejsem tu jediným načerno zaměstnaným cizincem. Na starost mě má padesátnice Mila z Estonska. Práce v rybí konzervárně na břehu Baltu nebyla nikdy dobře placená. Do USA se vydala před třemi lety, když se její děti dostaly na univerzitu a rodinný rozpočet začal trpět těžkým deficitem. “Mám se tu dobře, to ano, ale nejsem tu šťastná. Syn teď přijel za mnou a pokračuje tu ve studiu na univerzitě. Ještě chci ušetřit na byt a pak se chci určitě vrátit,” vypráví lámanou angličtinou, zatímco mi ukazuje, jak správně krájet rajčata a papriky a jak správně rozmíchat pastu z tuňáka.

Práce načerno v USA je plná mýtů. Občas sice do zpravodajství pronikne informace, že některá z velkých společností dostala mnohamiliónovou pokutu za nelegály ve svých řadách, ale americká vláda, senátoři, a zejména guvernéři dobře vědí, že bez obětavé práce z východní Evropy a Mexika se dnes americká ekonomika už neobejde. Představa federálních razií a zátahů je hodně zveličována, i když není vyloučena. Má spíše demonstrativní efekt. “Když se dostaneš do střetu se zákonem, rozhodně to ještě neznamená, že ti hned zkontrolují pas a vízum a že tě deportují ze země. Můžeš se dostat i do vězení za rychlou jízdu nebo za opilost nebo močení na veřejnosti, ale stejně tě za pár dní pustí. Aby tě doopravdy vyhostili, to už musíš udělat sakra velkej průser,” tvrdí Martin.

Evropské pracovní síly si američtí zaměstnavatelé cení. Američané jsou manuálně nešikovní, nejvítanější jsou proto řemeslníci - tesaři, zedníci a zámečníci. Dobře to ví i Alex, napůl Kazach a napůl Rus, který ještě předloni na moskevských vysokoškolských kolejích bránil sebe a svou přítelkyni Káťu železnou tyčí před opilými Uzbeky. Tady se bez hlubší znalosti jazyka během jediného roku vypracoval na šéfkuchaře ve velkém zábavním podniku.

ŽIVOT NAČERNO

Každých čtrnáct dní přichází paycheck, který se v místní bance promění za otisk palce na hotové peníze. Třetinu spolkne bydlení, třetinu jídlo a benzín, zbytek by měl člověk teoreticky ušetřit. To se však daří málokomu. Hlavně Slováci a Rusové se snaží ušetřit za každou cenu, a tak se jich v pronajatých apartmánech o velikosti 1+1 mačká i deset. “Léto tady vydrží každý, je spousta práce, člověk vydělává a denně jedou parties. Teprve první zima, která je tu šedivá a depresívní, ukáže, co v člověku doopravdy je,” říká contractor Tony. Jednou z těch, kdo letos nevydržel, je dvaadvacetiletá Olga z Kazaně. Protrpěla tu přesně rok, z toho většinu času probrečela při práci na hotelích a v restauracích, odkud ji vždy po pár dnech vyrazili pro lenost. Nakonec ji zachránila maminka, když jí z Ruska poslala peníze na letenku. Olga odletěla v polovině srpna.

Největší strašák ilegála? Ani federální razie, ani strach ze zločinu, nýbrž nemoc. “Hlavně nechytit nic vážnýho,” shodují se všichni. Banální nachlazení a občasné bolesti lze zahnat aspirinem a hydrem. Léky jsou v USA jednou z nejdražších komodit. K dostání jsou sice všude, ale jejich cena je astronomická. Není divu, že jedním z nejvítanějších dárků z Evropy je paralen, brufen a bromhexin. V případě zranění nebo vážné nemoci však jde do tuhého.

“V první řadě člověk musí obejít pět doktorů a pak si vybrat, který určil nejpřesnější diagnózu. A potom je tu otázka placení,” pozastavuje se Martin. Připomíná příběh svého známého se zánětem slepého střeva. V nemocnici ho odoperovali a poslali mu účet na 80 tisíc dolarů. Nezaplatil a každý měsíc mu chodily výhrůžné upomínky, které však po dvou letech ustaly. “Problém je v tom, že teď už do té nemocnice nikdy nesmí,” uzavírá to Martin. Chvíli po tom, co dořešíme tohle téma a jdeme povečeřet do TGI Friday’s, přijde jeden ze sousedů se zprávou, že servírce Nataše přejel kdosi na parkovišti v nedalekém Seviervillu nohu. Nataša splácí měsíčně 400 dolarů na své nové auto a teď nemá na to, aby nemocnici splácela další tisíce za operaci otevřené zlomeniny. Naštěstí zafungovala evropanská solidarita a všichni, kdo Natašu znají, se na ni skládají deseti dolary týdně.

CHICAGO

Nekonečně rovná dálnice Interstate 65, přetínající přesně uprostřed monotónní rovinatou Indianu, nás míli za mílí vynáší k severu. Míříme na festival, který je pro několik tisíc Čechů a Slováků vrcholem letní sezóny, na Czech and Slovak Rock Fest. Po deseti hodinách jízdy se konečně dotkneme jižního předměstí Chicaga a za další hodinu, už za tmy vjíždíme do cíle, do usínajícího městečka Yorkville. Místní šerif poněkud vyděšeně přihlíží, jak se tu v desítkách stánků protáčejí hektolitry piva, na roštech a plechách se škvíří kilogramy klobás a mastných bramboráků a mezi tím se proplétají děsně hluční Čechoslováci, kteří s velkýma očima hltají pravou svíčkovou a hned zase řízky za devět dolarů.

Ráno se začíná hrát. Je úplně jedno, jestli zpívají Horkýže Slíže, nebo Michal David. Hudba na živo v rodné řeči je tu tak vzácná, že se paří úplně na všechno. Je komické vidět harlejáře, jak se připojují k dlouhému lidskému hadu a křepčí na spartakiádní Poupata.

V přestávce potkávám osmadvacetiletého Petra z Jihlavy, který už šest let žije kdesi v Ohiu, a řešíme otázku, jak je to tady se vztahy. “Na Češky a Slovenky jsem opatrnej. Konkrétně tady, v Chicagu, a myslím, že to platí pro celý Státy, je mnohem víc kluků než holek. A pak musíš vzít v úvahu, že když už se nějaká holka rozhodne vydat na vlastní pěst za oceán do Ameriky, určitě to nebude zamlklá květinka, co na tebe bude čekat s večeří,” tvrdí. Nejen podle jeho názoru je hlavním kritériem výběru partnerek, jaké auto muž má a kolik vydělává. I proto holky loví spíš mezi Američany, ze kterých alespoň “čouhá” šance získat po sňatku zelenou kartu. “Účelových manželství je tady spousta, ale taky je pravda, že jen málokteré vydrží ty dva roky, než člověk může o zelenou kartu zažádat,” říká Petr.

NÁVRAT

Cestou z Chicaga zastavujeme v českém obchodě, nakupujeme české pivo, rohlíky a chleba, jitrnice a tatranky. Pro osádku vozu je to svátek. “Vyfoť mě!” říká Jirka. Předtím před objektivem uhýbal, teď v euforii ochotně pózuje s lahví radegastu. Začínám chápat, co to pro ně znamená. Vracíme se na jih a já otevírám téma “domov”. Je to ale příliš těžká otázka. “Všichni říkají: přestanu chlastat a ušetřím peníze a vrátím se. A za rok slyšíš, jak to říkají zase,” pronese Martin. Domů to táhne skoro každého - to se pozná na návštěvách v apartmánech: amatérské koláže z českých pohlednic na lednicích, v policích cédéčka s českými mp3, reklamní sklenička od slivovice, za sklem pyšně vystavený lístek do kina na film Horem pádem, který loni výjimečně hráli v kině na druhém konci Tennessee. Jak těžké je odhodlání opustit zdejší papírový blahobyt, pochopím, když vyhlédnu z okna a vidím zaparkované sporťáky, bavoráky a chryslery, na něž si tu člověk s trochou vůle vydělá za pár měsíců. Návrat s propadlou dobou pobytu v pasu má navíc zásadní úskalí: podruhé už vás do Států imigrační úředník pravděpodobně nevpustí. Ani se zelenou kartou to není jednoduché - po dobu deseti let nesmíte opustit USA na déle než šest měsíců. Navíc po návratu domů se jen těžko navazuje na nit, kterou jste přestřihli před pěti šesti lety. Ocitnete se ve stejné situaci jako po příjezdu do USA: jste nikdo. Ztratíte všechno včetně přátel. Zvlášť to platí pro lidi ze severu Moravy a východního Slovenska, jichž je tu absolutní většina a které doma čeká leda nezaměstnanost.

Spojené státy jsou pro velkou část ilegálů jen přestupní stanicí. Veškeré know-how - tedy znalost angličtiny a schopnost vydržet bez rodné země-, jež tu načerpají, plánují investovat v zemích, které jsou podle nich svobodnější než USA a nadějnější než domov: ve Velké Británii, Irsku či na Novém Zélandě.

Poslední večer sedím u Internetu se sousedem Liborem. Po maturitě se za podpory rodičů vydal na léto do USA, aby se zlepšil v angličtině před nástupem na vysokou. Nevrátil se. Letos je to šest let. Prohlížíme si fotky jeho rodné vesnice Bystřice na FrýdeckoMístecku na webu. Když ve fotogalerii narazíme na rubriku “vzácné návštěvy”, Libor si vzpomene, jak ve druháku na gymnáziu hráli basketbal, když vtom kolem projížděl tehdejší předseda ODS Václav Klaus. Prý vystoupil z auta a v rámci předvolební kampaně si s kluky zahrál. “Třeba na některé fotce ve ,vzácných návštěvách’ s Klausem budeš!” nabádám ho. “Tam budu,” zasměje se, “až se vrátím …”

zdroj: reflex.cz