Přezdívá se jí ‘nejkrásnější cesta světa’ či ‘matka silnic’ a stala se hlavní hrdinkou kultovních filmů jako například Easy Rider. Kdysi byla důležitou tepnou spojující východ a západ USA, dnes je rájem motorkářů. Legendární Route 66.

Na Route 66 se loni vydal i herec Dalibor Gondík s kolegou a kamarádem Otakarem Brouskem. Co je potkalo?

Měl by ji projet každý Američan

Route 66 - cesta spojující Los Angeles na západním pobřeží s Chicagem na východě je obestřená mýty a legendami. O 4000 kilometrů dlouhé silnici vedoucí třemi časovými pásmy a osmi státy se říká, že by si ji měl každý Američan aspoň jednou v životě projet. A nejenom Američan. Je to i výzva pro Čecha. A jak jinak ji zdolat, než na silných amerických motocyklech.

Jenže jedna věc je sedět v kavárně v letní Praze a zabývat se myšlenkami na svobodomyslnou jízdu bez cíle, druhá je cestu zrealizovat.

Já i Ťulda (Otakar Brousek mladší) máme diáře plné představení a natáčení. “V tom týdnu mě čeká osm večerních a tři dopolední představení, dva dabingy, jedna reklama. Nemám vízum a nepustí mě Helenka (manželka),” říká Ťulda. Pak začíná žhavit mobil a během dvou hodin vytvoří olympijský rekord v disciplíně “přehazování nepřehoditelných představení v divadle”.

Vyřizujeme si víza, házíme do kufru mezinárodní řidičský průkaz, kožené oblečení, motocyklové boty, přilby, rukavice. Můžeme vyrazit.
Route 66 už má za sebou svá “zlatá padesátá léta”, kdy praskala ve švech. Nahradila ji rychlejší dálnice a legendární silnice se stala fantastickým skanzenem a rájem lidí, kteří nikam nespěchají.

Motocykl a heslo Route 66 působí v USA jako zaklínadlo. Každému se rozžehne úsměv na tváři, začne vytahovat své zážitky a ukazovat na mapě zaručeně nejhezčí místa na celé trase. Zdá se, že motocykl ztělesňující volnost a adrenalin byl stvořen právě tady.

Jedině Harley-Davidson

První noc trávíme v Los Angeles a v nedaleké půjčovně si vybíráme motocykly, jak jinak než značky Harley-Davidson (stejné jako Peter Fonda a Dennis Hopper ve filmu Easy Riders). Pak si ještě dokupujeme pár nutností - americký šátek, americké brýle a americké tričko. Teď už jsme připraveni na cestu a vjíždíme na slavnou Route 66.

Po pár stech metrech zachycuji Ťuldův pohled, jeho výraz je všeříkající: že se mi nic nestane a že bude všechno v pohodě? Jasně, kývl jsem na něj a oba jsme věděli, že nás čeká nádherných 2400 kilometrů po Route 66, se zastávkou v Las Vegas.

Nakonec však původní plán lehce měníme a míříme na sever do Národního parku Sequoia, který proslavily obří stromy sekvoje, dále do Údolí smrti, Las Vegas a Národního parku Joshua Tree a zpět do Los Angeles. Brzy totiž zjišťujeme, jak lehké je improvizovat a opustit náš itinerář.

Dlouhé cesty vedoucí do “nikam”, nekonečná pomerančová, kukuřičná nebo bavlníková pole a úžasné obzory vás nenutí někam dojet. Není ani třeba si rezervovat nocleh. Motelů je všude dost a zpravidla nejsou plné. Jen jednou se nám stalo, že nebylo volno. Bylo to asi 160 kilometrů od Národního parku Death Valley (Údolí smrti) v Kalifornii. Tam nás čekají nás dva nádherné dny.

Údolí, jehož jméno je odvozeno od pekelného vedra, ve kterém nemá téměř žádná rostlinka šanci přežít, leží pod hladinou moře. Mám z toho zvláštní, svíravý pocit u žaludku. Jako bychom v tom padesátistupňovém horku vlastně jeli “pod vodou”.

Vyrážíme také na Zabriskie Point, nejoblíbenější vyhlídku v parku, kterou si mnozí spojují s hudbou Pink Floyd. Na základě zápletky stejnojmenného filmu je považována za místo setkávání. Funguje to. Potkali jsme tam totiž Čechy, mimochodem jediné našince během celé naší cesty. Pak pokračujeme přes Oatman do Arizony. Je to město jak vystřižené ze starého filmu, jako by se tu zastavil čas.

Odtud vyrážíme do Kingmanu, který si hrdě říká: hlavní město Route 66. Každý návštěvník zde musí navštívit muzeum historie legendární cesty.

Za americkými indiány

Route 66, postavená ve dvacátých letech minulého století jako vidina lepších zítřků a dostupnějších pracovních možností na “dalekém” západě, nás odtud vedla až do Gallupu v Novém Mexiku. Je to “centrum amerických indiánů”, kvůli kterým jsme sem vlastně jeli. Navštívili jsme je v pueblu a zjistili, že si od turistů drží velký odstup. Na všechno se jich musíte ptát a dovolovat se, jako by vám chtěli dát jasně najevo, kdo tady byl dříve.

Ale ještě více na mě zapůsobil kalifornský Národní park Joshua Tree ležící v poušti asi tři hodiny od Los Angeles. Už od roku 1987, kdy vyšlo stejnojmenné album skupiny U2, jsem doufal, že to místo z fotografie na obalu jednou navštívím. Park, rozkládající se na ploše větší než 300 tisíc hektarů, dostal jméno podle juky známé jako Joshua Tree.

Na první pohled působí vyschlá pouštní krajina velmi nehostinně a bez života, ale ve skutečnosti si ji podmanili kojoti, rysi, sovy, orel, chřestýši, ještěrky a nejroztodivnější druhy hmyzu. Zakusíte tu nepřeberné množství zážitků: od pohledu na měsíční krajinu přes nádherný západ slunce, všudypřítomný klid a pohodu až po fantastický sjezd do malinkatého městečka 29Palms, jehož návštěvu vám vřele doporučuji. S jedním hrůzostrašným motelem nám nabídlo jiný pohled na Ameriku - na chudobu bez McDonalda.

Ráj na zemi

Odtud už jsme ale mířili zpět do Los Angeles, kde jsme vraceli motorky. Museli jsme také dostát slibům, které jsme dali našim manželkám. “Nebojte se, mally (obrovská nákupní centra) budou!” Berete-li s sebou do Spojených států manželku, určitě se vám bude hodit heslo: “Neměj obavy, v mallu se vše napraví.”

Zatímco ženy nakupovaly, já se zaobíral myšlenkou, jak to, že jsem se v USA cítil tak svobodně. A pak jsem na to přišel: spousta věcí, zdánlivě důležitých k životu, je v Americe jakoby nesmyslně levná. Jídlo, benzin, ubytování…

A když jsem si k tomu přičetl naše jediné starosti - dojet do městečka někde v Arizoně, najít místní steakhouse, dát si pivo a přemýšlet nad tím, kam pojedeme zítra - vyšel mi z toho ráj na zemi.

A já se do něj vrátím i příští rok, a Route 66 zdolám v celé její délce - vypravím se z Chicaga do Los Angeles, tak jak to má být.

zdroj: MF Dnes