Na severní Moravě se objevil staronový trend: jít do Ameriky za prací. Stejně jako na počátku století odcházeli lidé za oceán proto, aby vyřešili svou tíživou sociální situaci, odcházejí i dnes lidé z Ostravska do Ameriky, aby se pak doma měli lépe než jejich sousedé. Říkají si nelegálové. Nelegál, to zní hrdě.

Osmačtyřicetiletý středoškolský učitel Igor Šíma žije se ženou a dvěma téměř dospělými dětmi v Hlučíně u Ostravy. Po deseti měsících nelegální práce v Americe se vrátil s půlmiliónem korun. Teď pobírá podporu v nezaměstnanosti a odmítá pracovat za osm tisíc hrubého, průměrnou mzdu v kraji: “Je to ztráta času.” Amerika jeho sen o rychlém a velkém výdělku splnila.

Za oceán odlétal před rokem. Turistické vízum jako starší, ženatý, s dvěma dětmi a stálým zaměstnáním dostal bez problémů. Americká ambasáda v Praze je ročně uděluje téměř čtyřiceti tisícům Čechů. Je třeba doložit majetkové poměry, stálé zaměstnání, vlastnictví auta. Vše, co by mohlo posloužit jako důvěryhodný důkaz, že v Americe nemáte zapotřebí pracovat.

Po odletu se nechal Igor ze zaměstnání vyhodit. Odvahu vzdát se jistého místa i platu v oblasti se šestnáctiprocentní nezaměstnaností podpořil jednoznačně: “S platem sotva vyžiješ, neušetříš ani korunu. Roky letí, pracuješ od rána do večera a nic jiného tě nečeká. Můžeš zůstat a smířit se, nebo se vzdát stálé práce a pokusit se získat, co se ti tady nepodaří za několik let.” Do Ameriky odletěl s pětatřicetiletým kamarádem, který se chystal za prací za oceán už potřetí.

Na letišti v New Yorku nasedli do autobusu legendární společnosti Greyhound a zamířili ze severu na jih. Za dvacet dolarů přejeli do Key Westu, posledního z řetězce floridských ostrovů, do rekreační oblasti, která je příslibem zaměstnání. Ráno zatelefonovali dohazovačům práce, ještě tentýž den se ubytovali v apartmánech a další den už pracovali.

Kontraktoři - dohazovači práce, zprostředkovatelé - jsou většinou občané polské národnosti. Řídí například stavební firmy, ale především “cleaning services” - služby zajišťující úklid hotelů a supermarketů. Zaměstnávají nelegály a starají se o jejich ubytování, z každé hodiny práce si strhávají přibližně dva dolary - čistý výdělek nelegála se přitom pohybuje od šesti dolarů za hodinu a výš. Nadřízení kontraktorů, vlastníci firem (tzv. bossové), žijí většinou mimo území Spojených států. Existují telefonní čísla, na kterých kontraktory zastihnete - pokud je chcete sehnat konkrétně v Key Westu, pak je dobré vyhledat množství kol stojících před apartmány. Bicykly prozrazují, že tu žijí a pracující nelegálové a ti spojení na kontraktory seženou. V Chicagu je zase dobrým tipem bar Morava nebo benzínová pumpa Shell na rohu ulic Milwaukee a Belmont, fungující jako burza práce.

BOHATSTVÍ ZA MYTÍ ZÁCHODŮ

“Když vám někdo řekne, že budete dělat uklízečku, pokojskou, měnit prostěradla, vytírat podlahy a mýt záchody, připadá vám to nemožné,” zvýšil Igor hlas. Pak udělal dramatickou pauzu: “Jenže když je ta práce královsky zaplacená, za půl roku přijedete a můžete si tady koupit byt…” Veškeré pohrdání nad nedůstojnou prací mizí s výdělkem šesti dolarů za hodinu, který je pro Čecha královský, zatímco pro Američany jen nepatrně převyšuje minimální mzdu pět dolarů a pětadvaceti centů. “V Čechách bych to nedělal ani za nic, styděl bych se. V Americe ale ne - tam všichni Češi dělají totéž.”

Igor uklízel hotely, sekal trávu, myl nádobí, pracoval v supermarketu. Častokrát celý den, někdy i v noci, co zvládl. Měsíčně ušetřil kolem patnácti set dolarů. Do práce jezdil na kole, za bydlení zaplatil dvě stě padesát dolarů měsíčně, za jídlo stovku. Kupoval levná kuřata, velká balení rýže a fazolí. Češi dokáží být někdy až neskutečně skromní, aby přežili. Aby se pak “triumfálně” vrátili domů.

Fotky z alb, kterými se teď Igor probírá v pohodlí pokoje své moravské vilky, dýchají atmosférou luxusní dovolené - prázdná písečná pláž, palmy, slunce. Po práci měl k oceánu kousek. Splněný americký sen.

Když se vrátil domů, jeho žena byla bez práce. Odešla od stavební firmy, která už několik měsíců nevyplácela mzdy. Téměř roční pobyt manžela v cizině se rodině vyplatil. “Za deset let mi bude skoro šedesát a už třeba nebudu mít odvahu,” říká Igor. Za pár měsíců se chce do Ameriky vrátit. “Jednou se tady třeba taky situace spraví. Ale to už budu mít doma věci, které bych si jinak nemohl dovolit, a dostanu se, kam bych se jinak nepodíval.”

V KOLOTOČI VYDÍRÁNÍ

“Moc tě nepotěším, mám na Ameriku rozporuplný vzpomínky,” téměř se omlouvá dvaatřicetiletý Kryštof Nový, vystudovaný inženýr elektrotechnik. Když do Ameriky před dvěma roky odlétal, měl v Orlové u Ostravy dvě malé děti a manželku na mateřské. Po neúspěšném podnikání (dělal makléře) mu zbylo sto padesát tisíc korun dluhů. Amerika měla problém vyřešit. Půjčil si od kamaráda čtyřicet tisíc na letenku a první výdaje. Najít kontakty na práci v Americe není na severní Moravě žádný problém, inzertní časopis Avízo tiskne konkrétních nabídek dokonce několik stránek. Není žádným tajemstvím, že i u nás pracují prodloužené prsty amerického černého trhu práce, takzvaní náhončí. Vyhledají potenciální pracovní sílu a směrují ji za kontraktory přes oceán. Někteří náhončí v Americe nikdy ani nebyli, přesto mají vysoké, často statisícové výdělky.

Hned po příletu Kryštof se svým bratrem Jiřím poznali realitu ve stylu “nováčky je potřeba oškubat”. Na letišti je už čekala spojka, ale za cestu autem na Floridu si dotyčný člověk vyinkasoval padesát dolarů od každého. Pětisetdolarový poplatek za zprostředkování zaměstnání jim kontraktoři strhli z prvních platů. Tři sta dolarů zaplatil každý za ubytování v pokojích, kterým říkali vlak - všechny byly průchozí. Slíbenou práci na stavbě dostali. Doprava? Žádný problém! Odvoz do práce autem tři, někdy i čtyři dolary. Protože cesta trvala často i dvě hodiny, vstávali v pět. Kdo nebyl připravený a nenastoupil do právě přistaveného automobilu, nepracoval.

“Myslel jsem, že zamakám, rychle vydělám na dluhy a vrátím se,” říká Kryštof. “Měl jsem tu rodinu. Chtěl jsem se brzy vrátit.” Pracoval tak usilovně, že Polák, který na stavbu dohlížel, obdivně jásal: “Ty tak spaňale robiš, to sie mi podoba …” Sliboval mu přidat, Kryštof pracoval ještě více. Při nošení cihel si i přes rukavice rozedřel dlaně až do krve, brzy ho bolelo celé tělo. Po měsíci mu Polák plat zvýšil z šesti dolarů na šest dolarů padesát centů za hodinu.

Pak se Kryštof fyzicky zhroutil a několik dní nepracoval. “Nepracovali jsme, když pršelo. Nejdříve jsem nadával, ale pak jsem se těšil na každý déšť, abych si odpočinul.” Soužití se stočlennou místní komunitou Čechů se zdálo být zprvu výhodou, navštěvovali se. Jenže brzy přineslo značné výlohy: za informace se platilo. Za radu, jak vyřídit dva legální dokumenty - “ajdý” (ID Card - Identification Card) a řidičský průkaz zaplatil Kryštof s bratrem hodným krajanům několik set dolarů. “Ani šetřit jsme pořádně nemohli. Nechtěl jsem dopadnout jako kamarád, který dostal přezdívku parula od slova párek, protože se živil nejlevnějšími párky.” Tak chodili s ostatními do hospody. Výdělky pokryly výdaje, nula od nuly pošla. Kryštof se po třech měsících vrátil domů bez peněz. Jako memento cesty za dolarovým snem si schoval ohmataný sešit - podrobný deník práce. Dnes má v Ostravě dobře placenou odbornou práci a postupně splácí dluhy. Jeho bratr Jiří v Americe zůstal. Koupil si nelegálně za několik tisíc dolarů Social Security Number (číslo důchodového pojištění), se kterým může vystupovat jako právoplatný Američan. Když však chtěl začít pracovat sám, pohrozili mu udáním. Dál pracuje pod kontraktory. Do Čech se vrátit nechce.

NA KOLENA

Nejhůř ze všech dopadla drobná osmadvacetiletá Andrea Kolesná z Karviné. Opustila výnosné zaměstnání vedoucí obchodního oddělení v Ostravě. “Proč? V Americe je snad líp.” Odcestovala do New Yorku, bez znalosti angličtiny, s několika sty dolary v kapse. “Na letišti nás čekali dva lidé, kluk a holka, a chtěli sedm set dolarů jako provizi, přestože jsme platili zprostředkovateli už v Čechách. Pohrozili nám, že jinak práce ani bydlení nebude.” Z dvacetičlenné skupiny Čechů zaplatili všichni. Odvezli je do Alabamy, následovaly nepřiměřené zálohy na byt, na telefon a spoustu dalších věcí. Do doby, než byli všichni bez peněz. “Za práci v restauraci nám platili dva a půl dolaru na hodinu.” Bydleli po osmi ve špinavých pokojích se dvěma postelemi. Ve stejné restauraci, kde pracovali, byli zaměstnáni i vězni. Sice s lehčími delikty, ale stále pod drogami. Andrea se ještě dnes otřásá hnusem. “Na jídlo mi zbylo třicet dolarů na měsíc. Měla jsem strašnej hlad. Naštěstí nás nakrmili Američané v restauraci. Zbytky jídel.”

Proč neutekli? Nikdo z nich neuměl anglicky. Vraceli se po roce, když přicestovala nová zásilka lidského zboží.

BÁT SE ŠŤÁRY

Život nelegálních pracovníků je na jedné straně ve znamení těžké práce, na straně druhé je ohrožován vyděračskými kontraktory. Existenci nelegálů ovšem ztěžuje i INS (Immigration and Naturalization Service), Imigrační a naturalizační služba, která ve Spojených státech rozhoduje o pracovních povoleních a bojuje proti černému trhu práce.

Je samostatným orgánem nespolupracujícím s americkou policií - policie také veškeré přestupky netýkající se nelegální práce řeší bez ohledu na pracovní zázemí proviněného cizince. I proto se nelegálové bojí jen “imigrační”. Jednu zkušenost s ní má učitel Igor. Zátah, který během jeho pobytu na Key Westu proběhl, byl zaměřen na dealery drog, ale v síti INS uvízly i dvě nelegálně pracující dvacetileté české dívky. Zatčené nelegály vždy čeká deportace, zákaz pobytu minimálně na pět let, zabavení majetku, pokuta, někdy i nepodmíněný trest ve vězení. Soud, který o výši trestu rozhodne, mnohdy proběhne až za půl roku.

Partneři dívek zaplatili nemalou kauci ve výši sedmi a půl tisíce dolarů, aby dívky mohly čekat na soud na svobodě. Ostatní nelegálové odmítali několik dalších dní nastoupit do práce. Služby v rekreačním středisku hrozily kolapsem, protože za nelegály nebyla náhrada - Američané tyto hrubé a málo placené práce většinou nechtějí vykonávat. Protože firmy bývají o zátazích INS dopředu informovány, jejich vedení většinou zprávu o šťáře rozšíří s dostatečným předstihem.

S ANGLIČTINOU V POHODĚ

Na internetové stránky informující o nelegální práci v Americe mě upozornil šestadvacetiletý František Kopecký. Sice pracoval v reklamní agentuře, ale také podlehl severní Moravou se rozlézající módě cesty za oceán. “Nebyla v tom žádná hlubší myšlenka, jen jsem měl pocit, že kdybych neodjel, mohl bych toho jednou litovat.”

Shodli jsme se, že nejzajímavější jsou stránky “Americký krumpáč” vytvořené samotnými nelegály, kde najdete zkušenosti i rady, jak se vyhnout různým nepříjemnostem. Jsou tu i kontakty na “slušná” zaměstnání. Na Internetu jinak samozřejmě převažují nabídky kontraktorů s informacemi o ubytování i fotografiemi míst práce, ale většinou i vtíravou douškou: nepotřebuješ mluvit anglicky, nemusíš se starat o dopravu do zaměstnání…

František mě překvapil rychlostí a přesností uvažování. Asi proto i na americkou pracovní ilegalitu vyzrál. Vybaven množstvím telefonických kontaktů, informacemi, slušnou angličtinou a upřímným sebevědomím odmítl všechny nabídky práce za provizi. Odešel pracovat k českému kontraktorovi, o kterém se vědělo, že dlouho funguje a poctivě platí. Na úřadech si vše zařídil sám: ID kartu, řidičský průkaz i účet v bance. “Člověk musí umět trochu anglicky a nesmí se bát postarat se sám o sebe.” Po šesti měsících nelegální práce se vrátil do Ostravy s příjemným výdělkem několika tisíc dolarů. Okamžitě získal novou práci. “Byla to dobrá zkušenost. Amerika mě dostala. Chci se tam vrátit, ale legálně.” Jak? Američanku si vzít nechce a na štěstí v loterii o Zelenou kartu nevěří. Jak jsem ho ale poznala, je velice pravděpodobné, že během několika let bude mít adresu s písmeny USA.

ČEŠTÍ PODVRAŤÁČCI

“V Americe pryč od Čechů, jsou to podvraťáčci,” shrnuli svůj pobyt v zemi za oceánem kamarádi na život a na smrt, dva pětadvacetiletí dlouhovlasí muzikanti se stejnými křestními jmény Karel a Karel. “Poláci jednají na rovinu: tak to bude a buď to bereš, nebo ne. Čech tě kdykoli podrazí.”

Pracovali rok a půl v Oklahomě, po nocích uklízeli supermarkety. Jejich kamarád si vyjel na výlet k hranici s Mexikem, cestou zpátky ho zatkla imigrační s podezřením, že je Mexičan. Když se vrátil, Češi, se kterými bydlel, měli už rozebrané jeho věci. “Víš, kdo za něj zaplatil kauci?” ptá se významně menší z Karlů. “Američani zaměstnaní v obchodě. Jsou to skvělí lidi. Pomohli nám udělat řidičák, a když jsme se složili na auto, pojistila ho na sebe jedna Američanka.” Nakonec se od Čechů izolovali docela. Bavili se s Američany, vzájemně se navštěvovali. Teď mluví plynně anglicky.

Amerika byla zkušenost, to říkají oba. “Kdyby všichni Češi zažili, jak to funguje v Americe, tak by se to tady taky změnilo.” Za vydělané peníze si přivezli skvělé kytary a jednoznačný pohled. Když se se mnou loučili, vyřkli to téměř jednohlasně: “Ve Státech všechno funguje, všechno si vyřídíš, i když tam jsi načerno.”

Pro českou společnost není povzbudivé, že většina z nelegálů se i přes všechny ústrky a těžkou, jejich vzdělání mnohdy neodpovídající práci snaží za velkou louži vrátit. Do Ameriky se chce znovu vydat i Andrea z tohoto článku, která zažila největší příkoří. Věří v lepší budoucnost.

Sny se prý v Americe stávají skutečností. U nás zřejmě ne.

P.S.: Jména osob v tomto článku byla na jejich vlastní žádost změněna. Vykonávali v USA nelegální činnost a někteří by si to rádi zopakovali

zdroj: reflex.cz