V sobotu 17.ledna 2009 se vypůjčeným sálem bývalého Besedního domu naposledy rozezněly tóny Brdečkovy Koňské opery o obchodním cestujícím v limonádě a mstiteli bezpráví.

  Otužilí diváci, kteří se nezalekli mrazivého počasí, byli sladce odměněni štrůdlem a dobrým výkonem všech účinkujících. Členové divadla Dech i hostující herci si byli vědomi, že se hraje naposledy a tak si náležitě užili poslední možnosti zazpívat a zahrát postavy divokého západu. Zněly známé písničky v doprovodu honky tonky piána. Diváci se bavili a herci, jak je v divadle zvykem, si poslední představení zpestřili nevinnými žertíky na úkor nic netušících kolegů.

  Jiří Kasala v roli Joa Kolaloka využil své fyzické a charakterové podoby s filmovým hrdinou a podal vyrovnaný herecký výkon striktně v duchu filmu. Tornádo Lou, tragická postava ženy, která touží po velke lásce, ač je okolnostmi života nucena ke kompromisům ve statickém podání Lenky Murárikové postrádala provokující sex appeal tohoto charakteru. V promyšleném výrazu Hynek Větříček vtiskl svému Dougu Badmannovi lidskost, která ztratila komiksové rysy filmového hrdiny. Horác Badmann hraný Rostislavem Jiříčkem se naopak změnil v karikaturu desperáta vyjadřující své nízké choutky animálními zvuky. Citlivý Ezra Goodmann v podání Ladislava Murárika byl zahrán prostě a přesvědčil obecenstvo o síle tohoto charakteru. Vlasta Kučerová si s postavou Winnifred Goodmannové poradila, snad jen horlivý výkon při  písničce „Whisky, to je moje gusto“ nebyl na místě. Jan Málek jako Mexico Kid ve svých krátkých etudách ukázal kreativní talentované herectví, které dokázalo rozesmát.

  Hudební doprovod odpovídal syrovosti barového prostředí, které má ke koncertním podiím hodně daleko. Zvětšení hrací plochy umožnilo hercům zvládnout úspěšně filmový scénář, ale samotné jeviště bylo přeplněno a nedávalo protagonistům možnost nástupu na scénu bez obcházení stolu. Alternativní možnost nástupu po schodech zůstala nevyužita.

  Navzdory drobným nedostatkům je třeba ocenit obrovskou odvahu nastudování předlohy, jež nastavila následovatelům vysokou laťku.

  Slovo divadlo znamená dívat se a divit. Nechat se dojmout, rozplakat, rozesmát kouzlem okamžiku který je zaklet v neopakovatelnosti. Měli bychom si položit otázku o budoucnosti tohoto kouzla divení – českého divadla v Chicagu.

Česká komunita v Chicagu má svou slavnou historii. Už češi, kteří přicházeli na americký kontinent od r.1850 se odlišovali od ostatních immigrantů přicházejících z Evropy vzdělaností. Jenom dvě procenta Čechů neumělo číst a psát v porovnání  s 24 procenty nevzdělaných přistěhovalců v ostatních národnostních skupinách. Bohemians, jak jsme byli nazýváni, dokázali v Chicagu vytvořit monolitický blok, který slavil své politické, ekonomické a kulturní úspěchy. Ve dvacátých a třicátých letech minulého století česká menšina dosáhla vrcholu společenského snažení. Stále můžeme potkat hrdé potomky zakladatelů Sokol Havlíček-Tyrš, stavitelů Thalia Hall, kostelů Sv.Ludmily a Jana Husa, sochy K.H. Borovského a Blanického rytíře v Hyde Parku, kteří se hlásí ke svým předkům i když už nemluví česky.

  Součástí kulturního života Čechů vždy bylo divadlo. Už v roce 1885 zavítal do Prahy Divadelní Spolek z Chicaga, který byl bouřlivě oslavován zvědavými Pražany. František Ludvík (1842-1910) přijel v roce 1893 hostovat s 22 členy svého profesionálního souboru z Rakousko-Uherského mocnářství a zůstal v Chicagu až do své smrti. Divadlo Ludvik´s Theatrical Troupe působilo bez svého principála ještě dalších dvacet let. V úplném vrcholu zájmu o české divadelnictví působilo v chicagském kraji šest ochotnických divadelních spolků. Bouřlivý zájem o kulturní dědictví zvolna uhasínal s nárůstem jazykové bariéry následujících generací Čecho-Američanů. Zájem o kulturu u politických uprchlíků v padesátých letech minulého století celé desetiletí uspokojovaly především tři biografy, které promítaly hlavně předválečné české filmy. Rozvoj televize a ostatních médií rozhodl o pozvolném zániku českého ochotnického snažení. Leč, jak napsal W. Shakespeare: „Fraška života letí vpřed jako splašená herka a diváka už pranic nezajímá zápletka prvního aktu”.

  A další akt začal, když se po roce 1989 pro český národ otevřely možnosti cestovat. Chicago se stalo cílovou stanicí pro tisíce lidí z Čech, Moravy a Slovenska hledající ekonomickou příležitost, kterou nenašli ve své vlasti. Spojené Státy svým liknavým postojem k emigraci vytvořily ideální prostředí pro lidi budující svůj Americký Sen.

  V roce 2003 skupina nadšenců vedená Pavlem Štěrbou po sedmnácti letech divadelního vakua založila amatérské sdružení Divadelní elévové Chicago, DECH, které bylo logickým pokračováním českých kulturních tradic.Dech začal svoji činnost komedií Divotvorný hrnec, kterou uvedli v roce 2004. Provedení hry překvapilo svou uměleckou úrovní. V této době se objevuje další divadelní seskupeni Bohemia se svou produkcí. Následovaly další premiéry, které měly podporu a silnou návštěvnost diváků všech věkových skupin a emigračních vln: Lotrando a Zubejda (2005), Rychlé šípy (2005), Marylin (2006), Mrazík (2007) a Limonadový Joe (2008). Reprízou tohoto představení začal rok 2009, jehož podmínky se ovšem zásadně liší od situace v roce 2003.

  Zájem o české divadlo klesá. Prvním z důvodů odlivu diváků je vracení se zpět do sjednocené Evropy. Dalším důvodem je snižující se dramaturgická úroveň v posledních dvou let, dramatizace notoricky známých filmových předloh je v nejlepším případě nevděčná. Práce kamery a střih obrazu  poskytují možnosti, které divadelní prkna nemohou ani při nejlepší vůli napodobit. Tento faktor je těžkým oříškem i pro profesionála, tím spíše pak pro ochotníka, který může nastudování věnovat méně času.   Hry nemají budoucnost, s poslední reprízou je životaschopnost představení vyčerpána. Přitom by si vynaložené úsilí rozhodně zasloužilo předvést za hranicemi Chicaga. A jako poslední nesmíme opomenout odchod několika talentovaných lidí.

Ke zlepšení situace by mohlo pomoci:

1. dramaturgický plán postavený na českých komediích, které budou vhodné i pro Česko-Americké publikum. České divadlo má dostačný výběr kvalitních předloh pro amatérskou divadelní scénu, jednodušších než zpracovávání nedostižných filmových ikon.
2. alespoň jednou ročně nastudovat hru i v angličtině pro širší diváckou veřejnost.
3. pravidelná herecká cvičení, recitace, artikulace, improvizace, pohybová cvičení, studijní návštěva divadel.

   Cílem ochotnického divadla je kolektivní sdělení, vzdělávání a zábava formou dramatické situace. Dává na vědomí české komunitě v americkém státě Illinois, že naše kultura stále žije a stále tak jako v minulosti, může spojit lidi. V tomto roce, který je nadějí pro mnoho z nás, pokusme se svázat co bylo přetrháno a navázat na minulost na kterou jsme všichni hrdi. Spojme obě divadla a vybudujme celek, který nás bude důstojně reprezentovat.

Pavla Stine

Chicago, 29.1.2009