V únoru 1980 jsem přistál v San Francisku. Byl jsem úplně vyždímaný, tři dny jsem nespal, den předtím jsem zažil svůj první let přes oceán a byl jsem tak plný nejrůznějších dojmů, že hrozilo, že vybuchnu. Byla noc a na letišti na mě nikdo nečekal. Přiletěl jsem do Ameriky, abych se v ní pokusil žít. Ve světě zuřila studená válka, návrat do Československa byl nemyslitelný a bylo mi čtvrt století. V kapse jsem měl pět set dolarů, co jsem v Rakousku nastřádal z prodeje vlastní krevní plazmy, v hlavě zbytky středoškolské angličtiny a v kapse poslední poloprázdnou krabičku ligerosek, kterou jsem si ušetřil speciálně na tuhle cestu. A taky jsem v ní měl telefonní číslo na nějakého Milana Havlíka, fotbalistu pražské Slavie, jenž se v osmašedesátém roce při prvním zájezdu s týmem do Rakouska nevrátil do vlasti, emigroval do Ameriky a několik let hrál za Spartu Chicago. Vydělal peníze, přestěhoval se do Kalifornie a koupil si tam dům.Těšil jsem se, že se znovu setkám s přítelem Jirkou Dvorským, jemuž se podařilo utéct v roce 1976, ale nejdřív jsem ho musel najít.

PĚT PLATÍCÍCH NA MAYALLA

Vyšel jsem před letiště. Díval jsem se do dálky na světla vysněného města v zátoce a pak si vzal taxíka a odjel tam. Vysvětlil jsem taxikáři, že potřebuju hodit k nějakému levnému hotelu. Taxikář, černoch a zřejmě trochu rasista, který si nejspíš myslel, že všichni běloši jsou buzeranti, mě odvezl do hotelu Yerba Buena ve čtvrti Castro, metropoli čtyřprocentní části americké populace. To jsem ovšem zjistil až druhý den.

V hotelu jsem strávil tři dny, než se mi konečně podařilo k Havlíkovi dovolat. Mezitím jsem se procházel po sanfranciském okolí a nevycházel z údivu. Tolik hošanů pohromadě jsem v životě neviděl. Jestli takhle vypadá celá Amerika, napadlo mě, tak se nejspíš budu muset hodně rychle přeorientovat, nebo v ní nepřežiju. Ve čtvrti Castro život opravdu bujel. Byly to idylické časy, kdy ještě nikdo netušil, že se jednou objeví tak strašná věc jako AIDS.

Havlík mi nadiktoval adresu. Bydlel v San Jose. Rozloučil jsem se s milými chlapci z hotelové recepce, došel na autobusové nádraží společnosti Greyhound a koupil si lístek do San Jose. Než přijel autobus, musel jsem koupit flašku whisky a vypít ji tam s místními bezdomovci. Když jsem se konečně dostal k Havlíkovi, nebyl doma - odletěl na tři dny na Havaj. Byl tam ale Jirka Dvorský. Neviděli jsme se sice jen čtyři roky, ale měli jsme toho spoustu na srdci. Jirka byl taky fotbalista. Nehrál sice jako Havlík za Slavii, “jen” za Lokomotivu Holešovice, ale to nic neměnilo na věci, že fotbal opravdu uměl. S Havlíkem později kopali za San Francisco Bohemians, tým složený z Čechů, Mexičanů, Angličanů a asi dvou mladičkých amerických nadšenců, nejspíš čerstvých potomků evropských přistěhovalců. Kopaná byla v té době ve Spojených státech okrajovým sportem a krčila se v hlubokém stínu popularity baseballu, amerického fotbalu, basketballu, hokeje a překvapivě i golfu. (A myslím, že je tomu tak dodnes.)

Jirka vlastnil starý, omlácený bledě modrý Volkswagen Brouk a bral mě s ním na projížďku po okolí. Musel mi ukázat všechny místní kluby, bary a jiné pamětihodnosti. Hned první den jsme měli kliku, protože v přilehlém městě Campbell, jímž jsme náhodou projížděli, hrál v klubu Smoky Mountains John Mayall & The Bluesbreakers. Zhlédli jsme tedy jeho odpolední vystoupení a nedokázal jsem pochopit, jak je možné, že kromě členů předkapely a jejich přátel nás tam bylo pouhých pět platících diváků … “Na to si zvykneš,” řekl tehdy Jirka žoviálně. “Američani jsou zhejčkaný. Kdyby měli chodit na všechny kapely, který tu hrajou, nedělali by v podstatě nic jinýho.” Pro člověka, co nedávno zdrhl z totalitního režimu, kde mohl jít tak akorát na koncert Ally Pugačovové nebo východoněmeckých Puhdys, to bylo poměrně potěšující zjištění.

TŘI GEORGEOVÉ

Po třech dnech se vrátil Milan Havlík z Havaje a museli jsme si najít nějaké bydlení. První den nám to nějak nevyšlo, a tak jsme přespali v brouku. Jirka byl bez práce a těch pět stovek, které jsem přivezl, se rychle tenčilo a nemohlo vydržet věčně. Nicméně večer jsme zašli do baru.

Už si nevzpomínám, jak se ten podnik jmenoval, ale byl to typický, poměrně luxusní americký bar s dlouhým pultem. Seděli jsme na vysokých stoličkách, pili pivo a kecali. Jirka předtím zavolal sestře Máše, která v San Jose žila - emigrovala v osmašedesátém -, a zařídil pro nás bydlení u ní v garáži. Takže jsme byli v pohodě a mohli to trochu oslavit. Asi po pátém pivu se do baru vpotácel lehce obtloustlý a řádně podroušený chlapík, kterému na každém rameni visela jedna zmalovaná prsatá blondýna. Zaslechl, že se bavíme česky, a přisedl si. Zřejmě si myslel, že jsme Francouzi. Jirku to potěšilo. Byl to George Best, slavný fotbalista, jenž hrál tou dobou za místní klub San Jose Earthquakes a zrovna byl na čtrnáctidenním tahu. Že ale uměl ten frajer pařit … A tak u baru seděli tři Georgeové. Best, Dvorský a Popel. Dali se s Jirkou do řeči, samozřejmě o fotbalu. Já se svou tehdejší angličtinou jen smutně přihlížel a spíš než George Best mě zajímala jedna z blondýn. Holky samozřejmě netušily, s jak slavným Evropanem přišly. Rozuměly ale jedné věci: ten chlapík měl v kapse pěkně tučný paklík dolarů, takže jsem neměl šanci. Mrzelo mě to, protože po dlouhé rakouské sexuální abstinenci a lehkém šoku v San Francisku jsem to už docela potřeboval. Ale uznejte, že říkat Bestovi: “Poslyš, kámo, nemoh’ bys mi půjčit dvě kila na jednu z tvých štětek?” by bylo v tu chvíli dost nepatřičné, i kdybych byl třeba schopen sešroubovat tu větu nějak dohromady.

George Best to za nás zatáhl, pozval nás na druhý den na zápas a dal nám volňásky. Nevím, o čem všem si s Jirkou ten večer povídali, ale rozhodně kecali o fotbalu. Několikrát tam padlo slovo Ajax, což byl náš oblíbený klub. Sedmdesátá léta, Johan Cruyf, Piet Keizer, Johan Neeskens a Barry Hulshof, vynálezci offside systému, červenobílá paráda. (”Ako čierny vták sa prodierá!” křičel, hulákal kdysi vzrušeně Karol Polák v televizi, když komentoval jednu z Hulshofových akcí.)

PŘÍMO OD BOHA

Druhý den odpoledne jsme se v lehké kocovině vydali na zápas. Už si nevzpomínám, s kým tehdy San Jose Earthquakes (Zemětřesení, plurál - divný název klubu, řeknete si, ale San Jose leží na Svatoondřejském zlomu a drobná zemětřesení jsou tam na denním pořádku) hráli, ale to není podstatné. Nádherný malý stadión se strmými tribunami byl vklíněný mezi skály a bylo tam kupodivu nabito. Dole u hřiště pobíhal proplešatělý rozcuchaný blonďák v červeném tričku a ustřižených (či, lépe řečeno, utržených) džínsách a dirigoval tribuny při fandění. Říkal si Crazy George a byl to bývalý anglický učitel (a pochopitelně i fanatický fotbalový fanda). V Anglii nemohl sehnat zaměstnání, tak přijel do Států -a dostal práci snů. Klub San Jose Earthquakes ho zaměstnal coby profesionálního roztleskávače - či rozeřvávače. Byla to jedna z mála prací v USA, při které mohl zaměstnanec chlastat a řvát jak na lesy …

Na trávník nastoupila mužstva a v bílém dresu San Jose i nalezenec George Best. Klub ho čtrnáct dní postrádal, jelikož se šel trochu rozšoupnout a zapomněl se vrátit. Zajímalo mě, jak bude moct po tak dlouhém tahu hrát.

Pravda, moc už toho nenaběhal, ale hrál úžasně. Když na něj nějaký mladý agilní protihráč dorážel jako rozzuřená vosa a snažil se mu vzít míč, George mu ho pobaveně přenechal. Na, tady ho máš, když ho tolik chceš. Mladíka to tak překvapilo, že nestačil zareagovat: Best ho o balón opět v klidu obral, otočil se a z nějakých třiceti metrů ho poslal do levého horního růžku soupeřovy branky. Tribuny bouřily a Crazy George, jenž se mezitím vyšplhal na stožár umělého osvětlení, s ním lomcoval jako rozvášněná opice našňupaná kokainem.

Už si nevzpomínám, jak tehdy zápas skončil. Vím jen, že San Jose vyhrálo. A George Best, přestože už byl lehce za zenitem, hrál i po čtrnáctidenním flámu úžasně. Kdo to má, ten to prostě má. A George Best to měl přímo od Boha.

George Best loni umřel. A bohužel v San Francisku zemřel loni v červenci na rakovinu i můj přítel, básník a výtečný fotbalový technik Jirka Dvorský. Na Bestův pohřeb přišly statisíce lidí. Byl to fotbalový bohém a umělec. Na Jirkův, pokud nějaký měl, asi jen pár přátel. Ale stejně ta vzpomínka, kdy jsme se na začátku roku 1980 opili v baru v San Jose s Georgem Bestem, ve mně zůstane až do smrti. I když mi ta pitomá blondýna nedala.

zdroj: reflex.cz