V roce 2000 vznikl v USA snímek, který se jmenoval RATED X. Rekonstruoval skutečný životní příběh bratří Mitchellových, průkopníků pornobyznysu na západním pobřeží USA. Hlavní role tu ztělesnili Charlie Sheen a Emilio Estevez, v českých videopůjčovnách je melodramaticky schematický a plochý film Rated X k dispozici pod názvem KRÁLOVÉ SEXU. Proč zrovna Artie a Jim Mitchellovi? Protože ti dva byli u zrodu filmu ZA ZELENÝMI DVEŘMI, který se stal v San Francisku podobně kultovním pornohitem, jakým bylo roku 1972 v New Yorku HLUBOKÉ HRDLO. Aprotože jejich pornosnímkům se nedaly upřít rovněž jisté herecké a dramatické kvality. Tehdejší americká filmová kritika o nich docela vážně psávala jakožto o “artfilmech”. I takové byly počátky amerického filmového pornoprůmyslu… Že se pornografie na plátně skutečně prosadila, dokazuje i fakt, že z pornohereček se poprvé v lidských dějinách stávají celebrity. Jejich honoráře jsou ovšem většinou směšně nízké - například Linda Lovelace za snímek Hluboké hrdlo údajně neobdržela více než 1200 dolarů. Marilyn Chambersová (nar. 1952), jež jako jedna z mála pornohereček účinkovala také v některých mainstreamových filmech a dodnes si dokázala udržet určitý kredit, vzpomíná na dobu své největší slávy takto: “Když jsem natočila snímek Za zelenými dveřmi, stala se ze mě filmová hvězda. Začala jsem se projíždět v limuzíně, pila jsem jen to nejlepší šampaňské a bydlela v hotelu Plaza, před kterým stály fronty lidí jen proto, aby mě na krátký okamžik zahlédly …. Sexuální revoluce dosáhla svého vrcholu. Ta doba byla neuvěřitelně vzrušující a my měli to štěstí, že jsme byli její součástí … Jenomže velice brzy došlo k naprostému krachu … Dívat se na pornofilmy přestalo být v módě. Bylo to nemorální. Zpočátku jsem měla pocit, že jsem využila jedinečné šance, která mě přivede k dalším projektům - větším a lepším. Moc jsem se zmýlila.”V San Francisku vznikla v roce 1970 filmová společnost, která poskytovala filmový materiál, kamery a střihačské vybavení prakticky každému, kdo o to požádal. Mnozí z filmařů přicházeli ze Sanfranciské státní univerzity a natáčení probíhalo metodou “pokus-omyl”. Na první snímek obdržel každý 600 stop filmového materiálu a honorář 35 dolarů (stejnou sumou bývali ohodnoceni také herečtí protagonisté). Pokud filmová společnost výsledný snímek přijala, dostal pak začínající režisér šanci natočit další, eventuálně i delší film za více peněz.

Jakkoli základním požadavkem producenta zpravidla bývalo působivé natočení pornoakce, v San Francisku, Los Angeles a New Yorku vznikala též řada pornoexperimentů. Pro následujících 35 let vývoje pornoprůmyslu v USA je ovšem příznačné, že paradoxně právě ty nejzajímavější (filmařsky nejnápaditější) pornosnímky téměř úplně “zapadly”. Na Internetu jsou dnes k dispozici podrobné filmografie stovek efemérně kultovních pornohvězd, Johnem Holmesem počínaje a Stacy Valentine konče, většinou tu ale úplně chybějí podrobnější údaje o těch průkopnících, kteří se neproslavili komerčně. To se týká například Billa Oska, jemuž se přezdívalo “dětský pornokrál”, neboť roku 1970, v pouhých 21 letech, natočil černobílý opus Mona, panna nymfomanka. Šlo patrně o první americký pornofilm, jenž neměl charakter dokumentu a vyznačoval se dramatickou zápletkou i určitou vizuální originalitou.

Z podobných důvodů zůstává pro dnešní generace neznámé jméno Charlene Webbové, režisérky snímku Zlatý prut, jenž představuje klasickou ženskou pornofantazii. Jejím hrdinou je vydavatel časopisu Charisma, soustředícího se na fotografie dívčích ňader a zadků. Vydavateli se jednoho dne přihodí, že se nemůže zbavit erekce. Bojí se kvůli ní vyjít na ulici, ženám, jež po něm dychtí, však stejně neunikne. Další a další ženštiny ho obtěžují obscénními telefonáty, navštěvují ho v bytě, užívají si s ním, znásilňují ho, on sám však orgasmu ne a ne dosáhnout. Pointa snímku spočívá v tom, že se muž posléze probouzí ze sna celý šťastný, že nemá erekci, a přísahá, že se už nikdy v životě nebude ošklivě chovat k ženám.

PROČ NE MY, KDYŽ ONI ANO?

Nejenom některé feministky kladou dnes otázku, proč vlastně ženy nikdy nedokázaly natáčet pornofilmy podle vlastního gusta a místo toho se vnich objevují jen jako stereotypní otrokyně mužských fantazií. Pornosnímek Zlatý prut je unikátním svědectvím o tom, jak to v moderní době s realizací pornofilmu z ženského pohledu dopadá. Charlene Webbová měla jako filmařka určité renomé (v roce 1973 byla asistentkou režie zábavné komedie Ocelárenské blues s Jane Fondovou a Donaldem Sutherlandem) a její opus Zlatý prut chválili jako sexuálně neobyčejně působivou i duchaplně vtipnou moralitu také někteří přední američtí kritici. Pokud Webbová jako pornofilmařka přesto totálně neuspěla, stalo se tak hlavně ze dvou důvodů.Za prvé, vlivné produkční společnosti odmítaly Zlatý prut distribuovat, poněvadž neobsahoval oněch pět až šest - v každém pornofilmu “povinných” - záběrů mužské ejakulace. Za druhé, Zlatý prut vznikl v roce 1973 a v té době byl boom pornografie v USA již na ústupu a zastánci cenzury tvrdé pornografie přešli do ofenzívy. Ruku v ruce s množícími se raziemi FBI v pornokinech šlo nové rozhodnutí Nejvyššího soudu USA, podle kterého se stávala distribuce pornofilmů přes hranice jednotlivých amerických států federálním přečinem. Pro ekonomickou stránku pornobranže je distribuce klíčovou otázkou a finančně i časově nesmírně náročné soudní tahanice se stávaly stále riskantnějšími. Ti, jejichž pornofilmy se nestaly tak či onak “kultovní”, či alespoň dostatečně komerční, měli jen mizivou šanci prosadit se. A tak se není co divit, že snímek Charlene Webbové Zlatý prut ztroskotal na tom, že nenalezl odvážného a schopného distributora.

VIDEO ZACHRAŇUJE

V říjnu 1986 se v listu The New York Times objevuje článek o hluboké stagnaci pornoprůmyslu. Magazín Playgirl zrovna vyhlašuje bankrot a Hustler musí snížit svůj náklad na polovinu. Ze všech sexshopů a pornokin na Manhattanu 103 krachují a v provozu zůstává pouhých 44. Jenže již roku 1987 se na trhu objevuje Super-VHS a další inovované typy videokamer. Pornofilmy může tím pádem najednou natáčet kdekdo. V letech devadesátých dochází navíc k rozvoji Internetu a z pornografie se stává stále obtížněji kontrolovatelný superbyznys.

Současným pornofilmům (včetně těch amerických) dominuje stále větší a větší množství ať už domněle, anebo skutečně perverzních prvků. V této souvislosti si nelze nevšimnout, že charakter americké vstřícnosti k tzv. perverznímu sexu doznal od počátku sedmdesátých let dodnes výrazné proměny. Výstižně to lze ukázat na vztahu Američanů k sexu análnímu, který - pokud k němu dochází mezi mužem a ženou -označuje jako “ohavný” mimo jiné i Kámasútra a s americkou puritánskou morálkou nejde moc dohromady. Šéfredaktor časopisu AVN Mark Kernex tvrdí, že díky americkým zákonům o pohlavní zvrácenosti bývalo uvedení análního sexu v pornografických filmech pro kina velice riskantní. Protože se však prý na trhu s videokazetami takové kontroly nedělaly, objevuje se anální sex v devadesátých letech téměř na každém americkém videopásku a některé kazety se soustředí výlučně na něj.

Je sice pravda, že téměř v žádném obchodně úspěšném americkém pornofilmu, který vznikl během posledních 15 let, skutečně nesmí chybět přinejmenším jedna scéna s análním sexem. Je také fakt, že filmování análního sexu začal americký establishment již v roce 1973 tvrdě potlačovat, a tím se také zvyšoval zájem o jeho sledování. Mark Kernex ovšem zamlčuje jednu podstatnou věc. V roce 1972, v době vrcholu tzv. porno chic neboli módy pornografické kinematografie, směli Američané ve všech třech svých průkopnických pornofilmech - tedy v opusech Hluboké hrdlo, Ďábel v slečně Jonesové a Za zelenými dveřmi - pokaždé zhlédnout též scénu s análním sexem, a to legálně v kině. Zatímco však v dnešní americké filmové pornoprodukci jde často jen a jen o to, ukázat domněle hříšnou rozkoš análního sexu, v pornosnímcích z počátku sedmdesátých let působila anální soulož jako v zásadě běžná a neokázalá součást gruppensexového experimentování. Vztah americké společnosti k jakémukoli druhu sexu byl zkrátka na počátku sedmdesátých let daleko přirozenější než dnes, kdy je lidská sexualita stále více škatulkována. Do jakých extrémů to dochází, zjistíme dnes v každé pornopůjčovně, kde si můžeme vybrat pornokazety čistě podle osobního sklonu k tak či onak schematizované sexuální úchylce (sadomasochismus, pissing atp.).

zdroj: reflex.cz