Američané jsou praktický národ. Ale pokud mohou, a tím spíše, když to mají oficiálně potvrzeno, tak si rádi užívají. A pak se radují o to intenzívněji, oč kratší čas jsou ochotni zahálce věnovat.
Před Bílým domem ve Washingtonu stejně jako před newyorskou burzou tak ještě včera stály načinčané, velké jehličnany plné rozsvícených hvězd a blyštivých cetek. Po ulicích obou měst se už ale zároveň válejí jiné stromky. Oškubané, odhozené, k nepotřebě. Vždyť už je po všem, takže zase až za rok, o Vánocích.
Ale byly to vůbec Vánoce, nebyly to jen svátky? Zvláštní, že v zemi, kde se přes sedmdesát procent obyvatel aktivně hlásí ke křesťanství, se každý rok znovu a znovu strhne debata, zda někoho neurazíte, když mu popřejete Veselé Vánoce. Že by ta připomínka Krista, v anglickém výrazu Merry Christmas, byla tak iritující? John Gibson, novinář republikánsky laděné kabelové televize Fox News, o tom tentokrát napsal celou knihu. Tvrdí, že ta zkažená, levicově liberální část Ameriky vyhlásila Vánocům skutečnou válku. Prý je zakazuje, kde jen může. Ve školách, na úřadech, v supermarketech. Nic než Spokojené svátky, tedy Happy Holidays, tam prý z prodavačů nevypadne. To má pravdu, jenže když té paní prodavačce odpovíte Šťastné Vánoce, hezky se usměje a řekne: Vám také. A vrátí vám bankovku, na které odjakživa stojí In God We Trust. Měli by se tedy Američané bát o své Vánoce?
Soudě podle množství novinových komentářů, které Gibsonova kniha vybudila, by se zdálo, že přece jen ano. Jenže ve skutečnosti jde o něco jiného. O jeden z těch vzrušujících svárů, které sami se sebou Američané neustále vedou. Pro zbytek světa to může být zmatené, ale jedno je jisté. Jednobarevnost a strnulost, tedy buď jen Svátky, nebo pouze Vánoce, téhle zemi určitě nehrozí.

Jedno datum lze ve Washingtonu bezpečně rozeznat i bez kalendáře, a to když se na ulicích z ničeho nic objeví prodejní stánky se zábavní pyrotechnikou. Jak v hlavním městě, tak v přilehlých státech Virginia a Maryland je pouštění rachejtlí a jakákoli jiná zábava tohoto rázu zapovězena. Ale na 4. července neboli Den nezávislosti “zákon” vždy přimhouří oči.
Jsou to “naše narozeniny”, říkají Američané, a tím “naše” myslí svoji zem. “Když v průběhu lidských událostí nastane některému národu nutnost zrušit politické svazky, které jej poutají s národem jiným…” začíná text deklarace, kterou v roce 1776 vyhlásilo ve Filadelfii třináct zakládajících států unie nezávislost na Británii.
A jakkoli může být společnost aktuálně politicky rozdělená, oslavy 4. července pozorovateli připomenou ideály, na kterých tahle země vznikla. Nikdo nemusí do průvodu nebo dělat špalír podél silnice, ale po celé Americe se konají tisíce takových slavností. Na Constitution Avenue v centru Washingtonu nebo na jeho marylandském předměstí. Bezmála tři hodiny pod ostrým sluncem, sune se had pěšáků i aut po žhavém asfaltu. Místní občanské spolky, školy, zástupci menšin, podnikatelé, sportovní kluby, orchestry (klasika, reggae, jazz i country) a samozřejmě politici. Děti chytají bonbóny z projíždějících vozů, místní lidé poskytují na verandách svých domků příchozím stín, vodu a ovoce. A všude vlajky - malé zadarmo, větší dva dolary za kus. Za sdružením, které si pod názvem Mimozemšťané, kteří hledají inteligentního tvůrce dělá legraci z popíračů Darwinovy teorie, pochoduje katolická charita, sbírající prostředky na výzkum autismu. Za spolkem mažoretek poklusává vedle svého volebního vozu demokratický kongresman Chriss Van Hollen. V propocené košili, nechává se od dětí kropit vodou jako cyklista při závodě. “Já volit nemůžu, jsem z Evropy,” říká cizinec, když si jej v davu vyhlédne kongresmanova napřažená pravice. “Nevadí, vítejte v Americe, a šťastný 4. červenec,” zní odpověď.
V roce 1776 John Adams předpověděl, že prohlášení nezávislosti se stane “nejpamátnějším okamžikem v dějinách Ameriky” a že lidé si jej budou navždy připomínat “velkými oslavami”. Zatím měl pravdu. A i evropský skeptik z Venuše si ten den s trochou závistí říká: “Vše nejlepší k narozeninám, Ameriko!”

“Tak jaká je Amerika?” Tahle otázka je noční můra pro každého, kdo se po nějaké době v USA na pár dní vrací do české kotliny. Co odpovědět, když jakékoli zobecnění lze okamžitě popřít protichůdnou zkušeností?
Tak se třeba z ničeho nic nepojízdně rozhasí auto a čekáte na odtahovací službu. Její majitel po telefonu ujišťuje, že dorazí do dvaceti minut. Až po několikeré urgenci a třech hodinách čekání pochopíte, že výmluvami na hustý provoz vás vodí za nos, že nestíhá a jen si vás jistí, abyste nezavolali konkurenci. “Bezohlednost, horší než doma…,” šlo by shrnout, kdyby se ovšem mezitím u vás nezastavilo několik kolemjdoucích s dotazem, v čem je problém a zda nepotřebujete nějak pomoci. A starší paní z rodinného domku přes silnici se ani neptá a rovnou přinese vodu, něco malého k zakousnutí a nabídne, že před deštěm se lze uchýlit na její verandu.
Obecné pravdy o Americe prostě nefungují, obraz se skládá jako mozaika z nesourodých kousků. Což platí i o závěrech všemožných průzkumů veřejného mínění. Občas lze zaslechnout, že ke stvrzení obchodního vztahu stačí v USA podání ruky. Jenže podle jednoho ze šetření má v současnosti přes 60 procent Američanů zato, že průměrný podnikatel je ochoten a připraven svého partnera či klienta podvést, může-li na tom vydělat. Po nedávném finančním daru investora a miliardáře Warrena Buffetta nadaci Billa Gatese se zase v USA i ve světě psalo o tom, jak silná a rozšířená je v USA tradice filantropie, starosti o bližní. Ale opět: více než polovina Američanů (52 procenta) si myslí, že v jejich zemi se každý v prvé řadě stará sám o sebe a až pak myslí na druhé.
Jindy se o Američanech mluví jako o praktických lidech, kteří se snaží předem odhadnout síly své i možnosti protivníka. Ale i Američané si při pohledu do zrcadla nasazují růžové brýle. S tvrzením, že vyčnívají nad průměrnou populaci, souhlasí ve věci svého fyzického vzhledu 79 procent Američanů. Ještě více z nich si o sobě myslí, že jsou nadprůměrně inteligentní, přátelští ke svému okolí a důvěryhodní.
V jednom bodě se ovšem obecné klišé se závěry dotazníkových šetření nakonec přeci jen sejde. V optimistické víře, že každý problém má své řešení. A tak snad proto je v USA stále ještě více (48 procent) těch, kdo věří, že Spojené státy mají své nejlepší roky ještě před sebou, než těch, podle nichž už lépe bylo. Doufejme, že dobrem Ameriky je při tom myšleno i dobro zbytku světa.

Autor je stálým zpravodajem HN v USA
Zdroj: ihned.cz