Jak se žilo v totalitním Československu s americkým pasem? Jaké to bylo, mít rodiče zapřisáhlé komunisty, kteří v roce 1954 požádali o politický azyl v Československu? Lékařka SUSANNAH CORTOVÁ (48), rodačka z Prahy a nynější obyvatelka New Yorku, jež už zase touží žít v Čechách, o tom ví své.

Susanniným otcem byl americký lékař Joseph Henry Cort, potomek ruských židovských imigrantů. Říkalo se mu Joe. Už za studií, na začátku padesátých let, se stal členem Komunistické strany USA. Když spolu s manželkou, také vynikající lékařkou, vystudovali univerzity Harvard a Yale, odstěhovali se do Anglie. Tam si Joe Cort dokončil doktorát a stal se profesorem na univerzitě v Birminghamu. Psal se rok 1954, když ho americká armáda povolala zpátky do vlasti s tím, že musí hned narukovat do Koreje. Odmítl, protože cítil, že se ho snaží získat „za trest“, kvůli politickému přesvědčení. Zažádal v Anglii o azyl. Nedostal ho. Pár států ale azyl nabídlo - Izrael, SSSR, Indie a naše lidově demokratická republika. Z možností, jaké měli, se Československo zdálo nejpokrokovější. Vždyť Joe Cort byl vynikající vědec -a chtěl dělat výzkum. V Praze mu to rádi umožnili.

DÍTĚ Z PODOLÍ

„Totalita rodičům nevadila. Právě naopak. V Praze žila skupinka liberálních Američanů, já si hrála s jejich dětmi. Většina amerických obyvatel Prahy ale po osmašedesátém odešla a zůstala jen naše a ještě jedna rodina. My jsme totiž zpátky nemohli. Otec ztratil díky Výboru pro výšetřování neamerické činnosti americké občanství, pětadvacet let neměl občanství žádné. Kdyby se vrátil do Ameriky, okamžitě by ho zavřeli,“ vzpomíná dnes Susannah.

Pár kapitalistických výhod si rodina ponechala. Do Prahy přišel jednou za čas obrovský balík od příbuzných, plný oblečení a hraček. „Bydleli jsme v Podolí, byla jsem nejkrásněji oblékaná holčička ve školce i ve škole. Všichni měli trabanty, škodovky, lady, wartburgy a my - simku. To jediné mi bylo trochu divné,“ popisuje Susannah, jež se v Praze - jako dítě - setkala například s americkou levicovou aktivistkou Angelou Davisovou nebo s budoucí indickou premiérkou Indirou Gándhíovou. Dnes je z ní renomovaná americká lékařka, která se stejně jako její rodiče věnuje vědeckému výzkumu.

ROZTROUŠENÁ RODINA

Z hlediska levicové propagandy byl Cortův pobyt v Praze marketingovou bombou. Americký pár, krásný, manželský, oba vědečtí pracovníci s doktorátem, v Praze, čtyři děti, skvělá kariéra. Československé noviny se mohly přetrhnout. Joe Cort, jehož slovo bylo v rodině odjakživa zákonem, byl na sebe náležitě pyšný. Své děti nikdy nepustil od stolu, dokud nedojedly - s argumentací, že Vladimír Iljič Lenin říkával, že všichni musejí vyčistit svůj talíř.

Maminka Cortová tiše následovala otce. Pracovala jako odbornice na neonatologii - tedy lékařka, která se stará o novorozence - a byla zaměstnána v Ústavu pro matku a dítě v Podolí. Tam se jí taky narodily všechny čtyři děti. „Když přišel na svět můj starší bratr, dostala matka roztroušenou sklerózu. I když už v té době bylo známé, že další těhotenství tuto nemoc zhoršuje, tak měla ještě další tři děti, mě a dvojčata. Když se narodila dvojčata, už téměř nechodila. Potom odjela do USA -myslela si, že na krátké léčení. Dvojčatům bylo tehdy pár měsíců. Nedlouho potom se můj táta přestěhoval na dva roky do Kanady, kde už nás doprovázela jeho asistentka v laboratoři, Jitka. Rozvod na trase Spojené státy-Československo trval mnoho let. Pak si otec laborantku vzal. Svou matku jsem čtrnáct let neviděla. Spatřily jsme se až v únoru 1979. V květnu 1979 zemřela,“ rekapituluje tiše Susannah.

Pak vzpomíná na otce. Je prý těžké soudit ho. Joe Cort vypravil ráno děti do školy, večer přiletěl domů, uvařil večeři, vypral, vyžehlil pleny, po nocích překládal do angličtiny, aby vydělal dostatek peněz, aby mohl zaplatit paní na hlídání, jež by se staraly o dvojčata. Vedle toho si udělal jen tak mimoděk doktorát věd. Nebyl to šťastný a veselý život. „Jak si tak tátu pamatuju, byl to vždycky nesmírně unavený muž, víceméně na umření. Kdyby situaci nevyřešil tím, že si vzal Jitku, byl by mrtvý už dávno,“ líčí Susannah pohnutý osud rodiny.

DO CIZINY DOMŮ

Přišla normalizace. Zuzaně, jak jí říkali a dodnes říkají kamarádi, bylo v roce 1973 patnáct. Měla dostat občanku. „To si na mě smlsli. Řekli: Jestli chcete občanku, musíte se vzdát americké národnosti nebo dostat povolení k pobytu pro cizince. Najednou jsem začala ztrácet přátele, kamarádit se s Američankou byl risk. Později na medicíně nikdo nevěděl, co se mnou. Profesoři si říkali: Vypadá to, chová se to a mluví to jako normální český člověk, ale není to český člověk. Měla jsem problémy na cvičení Civilní obrany - nikdo neuměl rozhodnout, jestli bych si měla navlíknout na obličej plynovou masku, na ruce igelitové pytlíky a jít do krytu s ostatními spolužáky, nebo ne. Dobře jsem se učila, dali mi prospěchové stipendium, pak ho zas chtěli vrátit, prý že na ně nemám nárok. Začalo to být neúnosné. Ale můj táta tenkrát řekl: Necháš si americké občanství, jistota je jistota. Jemu se to lehko řeklo, on žádné neměl. Ale my, všechny čtyři děti, i kdybychom si občanství změnily, nepomohlo by to. Být bývalý Američan s českým občanstvím, to bylo taky hrozné stigma,“ říká Zuzana, která jako jediná z rodiny zdědila po otci levicové smýšlení.

Byla z rodiny taky poslední, kdo z Československa odjel. „Když táta vyhrál soud a dostal - po pětadvacetiletém sporu s vládou Spojených států - zpátky americké občanství, spakoval rodinu a hned odjel. Psal se rok 1977. Byl už v té době ve vědeckých kruzích známý, takže mu bez problémů nabídli místo v New Yorku. Já jsem ale do země, již jsem vůbec neznala, odejít nechtěla. Rozhodla jsem se, že zůstanu v Praze sama,“ říká Susannah.

Americké noviny měly hezké sousto. „Going Back Home“ (Návrat domů) se jmenoval článek o Cortovi na titulní stránce deníku The New York Times. Cortova rodná země jej vítala jako vynálezce patentu, který reguluje metabolismus vody v těle. Cort vyvinul několik analogů hormonů oxytoxinu a vazopresinu, tak vznikl dodnes používaný lék - nosní sprej Adiuretin, jenž léčí typ cukrovky zvaný diabetes insipidus. Tento vynález učinil Cort v Praze.

„Otec tady v žádném případě nechtěl nechat devatenáctiletou holku samotnou. Řekl mi: Buď s námi odjedeš do Ameriky, nebo se vdáš. Tak jsem se vdala. Pro mého prvního manžela to byla katastrofa. Naprosto mu kvůli mně zničili kariéru. On byl letecký inženýr a po svatbě někde zařazoval knížky v knihovně. Český kluk si vzal Američanku v sedmdesátých letech. Špatný, špatný, špatný. On byl vysokoškolák, a místo aby šel na vojnu na rok, tak musel jít na dva jako normální vojín, pak nám řekli, že se můj muž nesmí během vojenské služby stýkat s cizinci. Neměli jsme šanci, aby manželství přežilo. Hned po rozvodu jel na zájezd do Jugoslávie a odtamtud utekl do Rakouska. Pak do USA. Dneska žije v Kansasu a pracuje pro Boeing. A já pořád zůstávala v Praze, sama, už si mě nikde netroufali zaměstnat. V roce 1984 jsem, velice smutná z toho, že už neexistuje žádné jiné řešení, jela na návštěvu za rodiči - a od té doby žiju a pracuju v New Yorku. Ale po osmdesátém devátém jezdím do Čech minimálně jednou dvakrát za rok. Už se nemohu dočkat, až se do Prahy přestěhuji zpátky, na důchod,“ říká Susannah.

AGENT NA OBĚ STRANY?

Filosofie komunismu připadá Susannah Cortové i po tom všem krásná. Pořád - v teoretické rovině - věří, že by si lidé měli být rovni. Když volí, tak samozřejmě demokraty.

„Když už byl táta zpátky v New Yorku, začala jsem tušit, že něco není tak úplně v pořádku. Zavolal mi třeba a řekl: Tys měla včera v centru Prahy rande s tím a s tím, to se mi nelíbí. Já mu přitom nevykládala, co dělám. Byli kolem mě asi estébáci. Možná že byl táta i agentem na obě strany,“ mluví Susannah o svém otci, který zemřel v roce 1994, s láskou.

„Když sem teď, po sametové revoluci, jezdím, tak koukám, jak se to tu mění, tu k lepšímu, tu k horšímu. Ale ještě potrvá pár let, než se v Čechách uspořádají základní věci. Například je tu neuvěřitelná věková diskriminace. Člověk nad pětadvacet nemá šanci. V Americe se za podobnou diskriminaci mohu soudit, tady ne. A různé zahraniční firmy, jež využívají zdejší děcka, vysokoškoláky, kteří musejí pracovat dvanáct čtrnáct hodin denně a jediné, co z toho mají, je služební auto? A další příklad, hypotéka. Když je vám padesát, nedostanete pořádnou hypotéku. Co je to za hloupost?“ rozčiluje se Susannah a je jasné, že se podobné věci nenaučila v komunistickém Československu. Snad se jí tady, až se vrátí, bude líbit. Zasloužila by si to.

zdroj: reflex.cz